"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

Pět důvodů proč miluji psaní

3. června 2018 v 12:17 | Barbora |  Články na téma týdne
Porozumění sama sobě
Možná je to součástí dospívání nebo je to rys mojí povahy, ale často mívám pocit, že toho cítím nějak moc najednou a ne vždycky se v tom lze vyznat. V takovou chvíli mi většinou pomůže se z toho vypsat. Prostě se pokusím si na papír danou situaci a pocity k ní se vázající co nejlépe popsat.
Příklad z praxe: Minulý rok jsem si našla brigádu v kavárně. Nemohla jsem se dočkat, až se ze mne stane kavárnice, baristka no prostě ta holka co tráví celé odpoledne v kavárně a ještě za to dostane zaplaceno. Jenže všechno bylo jinak. Ze dvou dní v týdnu se vyklubaly neustálé telefonáty, zda bych nemohla "výjimečně" vzít šichtu za někoho jiného a to prostě nešlo dohromady se školou. Pak se k tomu přidali zákaznicí, kteří si mysleli, že když si ve 13:05 objednají kafe, dort a toast tak to všechno nejpozději ve 13:06 budou mít na stole. A pokud tomu tak nebude, mají plné právo být protivní a výmluvně se tvářit při placení. A tak se stalo, že ani ne po dvou měsících jsem začala být vyklepaná, jak ratlík jen jsem vlezla do dveří kavárny. Jenže, já si pořád říkala, že to je třeba jen přechodné, že tomu musím dát čas. Nakonec jsem se rozhodla uchýlit se ke svému starému dobrému zvyku. Absolutně jsem se distancovala od celé situace a svých pocitů a napsala jsem příběh, nebo spíš takový popis. Příběhový popis. Popisný příběh. O holce, která pracuje v kavárně a cítí to samé co já. Cítí pocit beznaděje, když je kavárna plná k prasknutí a ona nestíhá, pocit zlosti, když jsou zákazníci protivní. Cítí jak, se jí zvedá žaludek z každého plátku toastového chleba namazaného pastem a hlavně z pachu, který naplní malou kuchyňku, když se toast zapéká. Prostě jsem napsala všechno, co mě trápilo. A pak už jsem jen sledovala, jak se s tím hrdinka popere a vyřeší tak situaci za nás obě. Nakonec jsem z kavárny odešla, protože ať už se to protagonistka snažila vyřešit jakkoli, vždycky udělala nejlíp, když místo opustila.
Psaní mi pomáhá porozumět sobě a situacím, ve kterých se nacházím.

Útěky z reality
Myslím, že tenhle důvod nikoho nepřekvapí. Je to velice prosté. Zdá se vám tento svět až moc normální? Váš život až moc všední? Chcete se stát hrdinou a porazit zlo? Vyřešit odvěkou záhadu? Zažít milostné vzplanutí? A co vám brání? Tohle všechno můžete zažít pasivně - čtením, nebo, aktivně - psaním. Já nepohrdnu ani jedním. A proto píši, abych mohla uniknout do svého vlastního světa kdykoli se mi zachce. Píši, protože v mé hlavě je celý nový svět a žijí zde stovky různých bytostí a to všechno chce ven a já nemohu jinak než to umožnit.

Miluji to
Tenhle důvod se může na první pohled zdát zbytečný, psaní je můj přeci koníček a tak je jasné, že to mám ráda. Jenže u psaní to tak není. Hlavně ve chvílích kdy dostanete skvělý nápad a nemáte po ruce ani tužku ani papír a prostě není žádný způsob, jak si nápad zaznamenat Pak se ta možnost konečně naskytne, vezmete si zápasník, ale najednou puff a všechno je pryč, v hlavě je prázdno jako by ani žádný nápad nikdy neexistoval. Nebo jindy, kdy už ležíte v posteli připraveni oddat se spánku a najednou, se vám v hlavě začne odvíjet přesně ta scéna, která vám chybí v rozepsaném příběhu nebo hůř, rovnou celý nový příběh. A také to může být úplně naopak. Zoufale toužíte psát, zíráte na prázdnou stránku, stačí už jen popadnout pero, jenže slova z vás ne a ne vylézt. Můžete mít tucet skvělých nápadů, ale ta psací čakra je prostě zablokovaná. Ale víte co? Tohle všechno je jen maličkost v porovnání s pocitem, který se dostaví, když konečně tvůrčí krizi překonáte. Najednou je ta radost zpátky, najednou se v tom zase vyžíváte. Napíšete pět povídek, tří básně a deset scén, které se prostě jednou můžou hodit. A pak se k tomu neustále vracíte, a upravujete to a říkáte si jak je to skvělý, a jak je to psaní skvělý a jak je prostě všechno skvělý. Jenže, pak zase přijde ten nápad předurčený k zapomenutí nebo se dostaví ta tvůrčí krize a všechno je zase v kýblu. A pak to najednou překonáte a píšete, až se z vás kouří. No a pak zase ten zapomenutý nápad a nepsaní a tak pořád, pořád dokola. Takže se vlastně nemůžeme divit, že spisovatelé jsou většinou podivíni na pokraji zhroucení.
Jenže ono to zato prostě stojí.

Chci tvořit
Víte, já nejsem nijak zvlášť nadaná, co se ručních prací týče. Nikdy nezapomenu, když jsme na základní škole vyráběli stojánek na ubrousky a celá třída dostala jedničku a já jediná dvojku. A ani kreslení není moje silná stránka, vždycky mám přesnou představu o tom, co chci nakreslit, ale ve finále z toho vzejde přesný opak počáteční vize. Jsem prostě typ člověka, co pořád ještě občas přetahuje v omalovánkách. A proto miluji psaní. Je úplně jedno jak šikovná na ruce jsem (teda jako občas mi dělá problém to po sobě přečíst, ale nějak se to vždycky dá), při psaní můžu tvořit, jak se mi zachce. Miluji ten pocit, že tvořím celé nové světy a postavy. Vdechuji jim život a uplácávám, je do podoby v jaké je chci mít. Neomezuje mě moje nepraktičnost, právě naopak. Při psaní záleží jen na fantazii a její velikosti.

Vše je dovoleno
Miluji psaní, protože vraždit lidi, případně je nechávat vraždit se navzájem a neustále je dostávat do psychicky vypjatých situací a ani pak jim nedat to co chtějí je v reálném světě považováno za nelegální a neetické.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. června 2018 v 14:40 | Reagovat

Stačí jeden důvod a tys jich našla hned pět!

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 3. června 2018 v 18:27 | Reagovat

Bomba, přesně tak to mají správní blogeři! Popsala jsi situaci, kterou známe všichni - mnoho situací, jak tvoříme, jak se vypíšeme z těžkostí i z radosti. Tvůrčí šílenství, které pomáhá!
Ráda tě zařazuji do Výběru TT a dodávám za sebe: piš, když ti to tak pomáhá a dává náplň jinak obtížným situacím

3 Bev Bev | E-mail | Web | 5. června 2018 v 10:05 | Reagovat

Přesně tak to je. Výtečně popsané. :)

4 Barbora Barbora | 5. června 2018 v 15:51 | Reagovat

[1]:
[2]:
[3]: Děkuji moc. Takovéhle komentáře jsou rozhodně další důvod proč neustále překonávat tvůrčí krize a vytrvat :)

5 Blue Jane Blue Jane | Web | 5. června 2018 v 19:01 | Reagovat

Škoda že nemám spisovatelské střevo :( jinak skvělý článek :)

6 Tina Tina | Web | 5. června 2018 v 20:43 | Reagovat

Přesně tak! Ne že bych v tom byla nějak dobrá, nedejbože abych to nechala někoho přečíst, většinou to zůstane v šuplíku. Ale učený z nebe nespadl, že? Proto čtu, spoustu slov, které moc nepoužívám, ale zní krásně, tak šup s nimi na papír. Je to jako učení vě škole. Něčemu se naučíš a pak to využiješ, ať už test nebo praxe. Tady si jen načtu slova, a pak je používám já. :)

7 Lucka Lucka | Web | 6. června 2018 v 17:47 | Reagovat

Krásné, tak to je, to je součást toho, co nás pohání psát dál! Super napsané. :-)

8 sakay sakay | Web | 7. června 2018 v 13:05 | Reagovat

ten první důvod je zajímavý, napsat něco o své situaci a tím pomoct sama sobě ji vyřešit.. tak by to měl dělat každý :)

9 Melkora Melkora | Web | 7. června 2018 v 17:23 | Reagovat

Souhlasím! Psaní dává člověku opravdovou moc a pocit svobody vytvářet si svou vlastní realitu.

10 Vee (dnes čtu) Vee (dnes čtu) | Web | 7. června 2018 v 20:26 | Reagovat

To je přesně ten důvod proč psaní zbožňuju! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama