"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

Kdo jsem? Kdo nejsem?

20. června 2018 v 17:56 | Barbora |  Články na téma týdne
Tento text, jsem objevila v mém "psacím" deníku již před delší dobou. Sice si nepamatuji, kdy jsem ho napsala, ale vím, proč jsem ho psala. Souvisí s pastí, do které jsem se chytla, když jsem přijala přesvědčení, že teprve, když sami sebe skutečně známe, můžeme být šťastní. Ale jak můžeme sami sebe skutečně znát, když jsme každý den někým jiným, když se každý den měníme, rosteme a každý den se znovu poznáváme?

Nemám ráda matematiku, nejde mi a přijde mi únavné, jak musíme řešit její problémy jako bychom neměli těch svých dost. A svůj podíl na mé nechuti nesou i čísla, která jsou nafoukaná, myslí si, že dokáží definovat všechno na světě a přitom ani nevědí, že ty nejdůležitější věci nelze spočítat, změřit ani zvážit. Nemám ráda matiku, protože není pravda, že každý problém má své řešení. Nemám ráda ani elektronické čtečky, protože není pravda, že knihy jsou nepraktický přežitek. A nemám ráda staré lidi, protože mi připomínají, čím jednou možná budu a nemám ráda malé děti, protože mi připomínají, čím už nikdy nebudu. A nemám ráda ani lidi ve středním věku protože mě straší, čím se jednou mohu stát a nemám ráda lidi v mém věku, protože mě děsí, čím možná jsem. A mojí superschopností je najít knihkupectví kdekoli a vypít litr kafe na posezení a upřednostňovat fiktivní postavy před skutečnými lidmi. Takže jsem věčně bez peněz, neustále se mi chce na záchod a mám jen pár přátel (tím myslím, ty reálné, těch fiktivních je nespočitatelně), ale vždycky mám co číst, vždycky mám dost energie na ponocování s knihou a nelámu si hlavu s tím, kdo je pravý přítel a kdo jen falešný parazit. A kdybych byla barvou chtěla bych být žlutou nebo fialovou. A kdybych měla být jídlem, chtěla bych být něčím kalorickým, něčím co má každý rád. Ale také bych mohla být něčím, co nemá rád nikdo, růžičkovou kapustou nebo polentovou kaší. A kdybych byla knihou, chtěla bych být nějakou dobrou klasikou, kterou si každý přečte, třeba Červeným a černým, Spalovačem mrtvol nebo Velkým Gatsbym. Ale dost možná bych byla něčím, co nikdo nečte - románem od Prousta nebo Zločinem a trestem, a v této knize bych chtěla být tou částí se zločinem, ale spíš bych byla trestem a ve Vojně a míru, bych chtěla být mírem, ale asi bych byla vojnou a v Severu proti jihu bych nebyla ničím. A kdybych měla být filmem, nechtěla bych být ničím co je dnes oblíbené, protože to bych byla pornem nebo spíš nekonečným seriálem. A kdybych mohla potkat jakéhokoli spisovatele, nechtěla bych potkat Kafku, protože jak se mu chcete podívat do očí, když víte, že z Proměny udělali komiks. A když bych si mohla vybrat, byla bych raději básní než básníkem. Protože básníci lžou, když říkají, že bolest je romantická. Bolest je prostě bolest. Nepomůže ti vyrůst ani otužit charakter, prostě jen bude kurevsky hodně bolet. A stejné je to se zlomeným srdcem, není na něm nic poetického. To až básníci to vše přikrášlí. To až básníci ti řeknou, že to co prožíváš, stojí za oslavu slovem. Ale v něčem, v něčem jsem přeci jen vinna, stejně jako ti básníci - vyžívám se v bolesti a v milování lidí, kteří nikdy nebudou lásku oplácet a také v pompézních koncích. Bože, jak já miluji okázalé konce. Ale teď mě zrovna žádný takový konec nenapadá. A tak prostě napíšu, že se stále hledám a že odcházím domů a že konec je právě TEĎ.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama