"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

Červen 2018

Kdo jsem? Kdo nejsem?

20. června 2018 v 17:56 | Barbora |  Články na téma týdne
Tento text, jsem objevila v mém "psacím" deníku již před delší dobou. Sice si nepamatuji, kdy jsem ho napsala, ale vím, proč jsem ho psala. Souvisí s pastí, do které jsem se chytla, když jsem přijala přesvědčení, že teprve, když sami sebe skutečně známe, můžeme být šťastní. Ale jak můžeme sami sebe skutečně znát, když jsme každý den někým jiným, když se každý den měníme, rosteme a každý den se znovu poznáváme?

Nemám ráda matematiku, nejde mi a přijde mi únavné, jak musíme řešit její problémy jako bychom neměli těch svých dost. A svůj podíl na mé nechuti nesou i čísla, která jsou nafoukaná, myslí si, že dokáží definovat všechno na světě a přitom ani nevědí, že ty nejdůležitější věci nelze spočítat, změřit ani zvážit. Nemám ráda matiku, protože není pravda, že každý problém má své řešení. Nemám ráda ani elektronické čtečky, protože není pravda, že knihy jsou nepraktický přežitek. A nemám ráda staré lidi, protože mi připomínají, čím jednou možná budu a nemám ráda malé děti, protože mi připomínají, čím už nikdy nebudu. A nemám ráda ani lidi ve středním věku protože mě straší, čím se jednou mohu stát a nemám ráda lidi v mém věku, protože mě děsí, čím možná jsem. A mojí superschopností je najít knihkupectví kdekoli a vypít litr kafe na posezení a upřednostňovat fiktivní postavy před skutečnými lidmi. Takže jsem věčně bez peněz, neustále se mi chce na záchod a mám jen pár přátel (tím myslím, ty reálné, těch fiktivních je nespočitatelně), ale vždycky mám co číst, vždycky mám dost energie na ponocování s knihou a nelámu si hlavu s tím, kdo je pravý přítel a kdo jen falešný parazit. A kdybych byla barvou chtěla bych být žlutou nebo fialovou. A kdybych měla být jídlem, chtěla bych být něčím kalorickým, něčím co má každý rád. Ale také bych mohla být něčím, co nemá rád nikdo, růžičkovou kapustou nebo polentovou kaší. A kdybych byla knihou, chtěla bych být nějakou dobrou klasikou, kterou si každý přečte, třeba Červeným a černým, Spalovačem mrtvol nebo Velkým Gatsbym. Ale dost možná bych byla něčím, co nikdo nečte - románem od Prousta nebo Zločinem a trestem, a v této knize bych chtěla být tou částí se zločinem, ale spíš bych byla trestem a ve Vojně a míru, bych chtěla být mírem, ale asi bych byla vojnou a v Severu proti jihu bych nebyla ničím. A kdybych měla být filmem, nechtěla bych být ničím co je dnes oblíbené, protože to bych byla pornem nebo spíš nekonečným seriálem. A kdybych mohla potkat jakéhokoli spisovatele, nechtěla bych potkat Kafku, protože jak se mu chcete podívat do očí, když víte, že z Proměny udělali komiks. A když bych si mohla vybrat, byla bych raději básní než básníkem. Protože básníci lžou, když říkají, že bolest je romantická. Bolest je prostě bolest. Nepomůže ti vyrůst ani otužit charakter, prostě jen bude kurevsky hodně bolet. A stejné je to se zlomeným srdcem, není na něm nic poetického. To až básníci to vše přikrášlí. To až básníci ti řeknou, že to co prožíváš, stojí za oslavu slovem. Ale v něčem, v něčem jsem přeci jen vinna, stejně jako ti básníci - vyžívám se v bolesti a v milování lidí, kteří nikdy nebudou lásku oplácet a také v pompézních koncích. Bože, jak já miluji okázalé konce. Ale teď mě zrovna žádný takový konec nenapadá. A tak prostě napíšu, že se stále hledám a že odcházím domů a že konec je právě TEĎ.

Pět důvodů proč miluji psaní

3. června 2018 v 12:17 | Barbora |  Články na téma týdne
Porozumění sama sobě
Možná je to součástí dospívání nebo je to rys mojí povahy, ale často mívám pocit, že toho cítím nějak moc najednou a ne vždycky se v tom lze vyznat. V takovou chvíli mi většinou pomůže se z toho vypsat. Prostě se pokusím si na papír danou situaci a pocity k ní se vázající co nejlépe popsat.
Příklad z praxe: Minulý rok jsem si našla brigádu v kavárně. Nemohla jsem se dočkat, až se ze mne stane kavárnice, baristka no prostě ta holka co tráví celé odpoledne v kavárně a ještě za to dostane zaplaceno. Jenže všechno bylo jinak. Ze dvou dní v týdnu se vyklubaly neustálé telefonáty, zda bych nemohla "výjimečně" vzít šichtu za někoho jiného a to prostě nešlo dohromady se školou. Pak se k tomu přidali zákaznicí, kteří si mysleli, že když si ve 13:05 objednají kafe, dort a toast tak to všechno nejpozději ve 13:06 budou mít na stole. A pokud tomu tak nebude, mají plné právo být protivní a výmluvně se tvářit při placení. A tak se stalo, že ani ne po dvou měsících jsem začala být vyklepaná, jak ratlík jen jsem vlezla do dveří kavárny. Jenže, já si pořád říkala, že to je třeba jen přechodné, že tomu musím dát čas. Nakonec jsem se rozhodla uchýlit se ke svému starému dobrému zvyku. Absolutně jsem se distancovala od celé situace a svých pocitů a napsala jsem příběh, nebo spíš takový popis. Příběhový popis. Popisný příběh. O holce, která pracuje v kavárně a cítí to samé co já. Cítí pocit beznaděje, když je kavárna plná k prasknutí a ona nestíhá, pocit zlosti, když jsou zákazníci protivní. Cítí jak, se jí zvedá žaludek z každého plátku toastového chleba namazaného pastem a hlavně z pachu, který naplní malou kuchyňku, když se toast zapéká. Prostě jsem napsala všechno, co mě trápilo. A pak už jsem jen sledovala, jak se s tím hrdinka popere a vyřeší tak situaci za nás obě. Nakonec jsem z kavárny odešla, protože ať už se to protagonistka snažila vyřešit jakkoli, vždycky udělala nejlíp, když místo opustila.
Psaní mi pomáhá porozumět sobě a situacím, ve kterých se nacházím.

Útěky z reality
Myslím, že tenhle důvod nikoho nepřekvapí. Je to velice prosté. Zdá se vám tento svět až moc normální? Váš život až moc všední? Chcete se stát hrdinou a porazit zlo? Vyřešit odvěkou záhadu? Zažít milostné vzplanutí? A co vám brání? Tohle všechno můžete zažít pasivně - čtením, nebo, aktivně - psaním. Já nepohrdnu ani jedním. A proto píši, abych mohla uniknout do svého vlastního světa kdykoli se mi zachce. Píši, protože v mé hlavě je celý nový svět a žijí zde stovky různých bytostí a to všechno chce ven a já nemohu jinak než to umožnit.

Miluji to
Tenhle důvod se může na první pohled zdát zbytečný, psaní je můj přeci koníček a tak je jasné, že to mám ráda. Jenže u psaní to tak není. Hlavně ve chvílích kdy dostanete skvělý nápad a nemáte po ruce ani tužku ani papír a prostě není žádný způsob, jak si nápad zaznamenat Pak se ta možnost konečně naskytne, vezmete si zápasník, ale najednou puff a všechno je pryč, v hlavě je prázdno jako by ani žádný nápad nikdy neexistoval. Nebo jindy, kdy už ležíte v posteli připraveni oddat se spánku a najednou, se vám v hlavě začne odvíjet přesně ta scéna, která vám chybí v rozepsaném příběhu nebo hůř, rovnou celý nový příběh. A také to může být úplně naopak. Zoufale toužíte psát, zíráte na prázdnou stránku, stačí už jen popadnout pero, jenže slova z vás ne a ne vylézt. Můžete mít tucet skvělých nápadů, ale ta psací čakra je prostě zablokovaná. Ale víte co? Tohle všechno je jen maličkost v porovnání s pocitem, který se dostaví, když konečně tvůrčí krizi překonáte. Najednou je ta radost zpátky, najednou se v tom zase vyžíváte. Napíšete pět povídek, tří básně a deset scén, které se prostě jednou můžou hodit. A pak se k tomu neustále vracíte, a upravujete to a říkáte si jak je to skvělý, a jak je to psaní skvělý a jak je prostě všechno skvělý. Jenže, pak zase přijde ten nápad předurčený k zapomenutí nebo se dostaví ta tvůrčí krize a všechno je zase v kýblu. A pak to najednou překonáte a píšete, až se z vás kouří. No a pak zase ten zapomenutý nápad a nepsaní a tak pořád, pořád dokola. Takže se vlastně nemůžeme divit, že spisovatelé jsou většinou podivíni na pokraji zhroucení.
Jenže ono to zato prostě stojí.

Chci tvořit
Víte, já nejsem nijak zvlášť nadaná, co se ručních prací týče. Nikdy nezapomenu, když jsme na základní škole vyráběli stojánek na ubrousky a celá třída dostala jedničku a já jediná dvojku. A ani kreslení není moje silná stránka, vždycky mám přesnou představu o tom, co chci nakreslit, ale ve finále z toho vzejde přesný opak počáteční vize. Jsem prostě typ člověka, co pořád ještě občas přetahuje v omalovánkách. A proto miluji psaní. Je úplně jedno jak šikovná na ruce jsem (teda jako občas mi dělá problém to po sobě přečíst, ale nějak se to vždycky dá), při psaní můžu tvořit, jak se mi zachce. Miluji ten pocit, že tvořím celé nové světy a postavy. Vdechuji jim život a uplácávám, je do podoby v jaké je chci mít. Neomezuje mě moje nepraktičnost, právě naopak. Při psaní záleží jen na fantazii a její velikosti.

Vše je dovoleno
Miluji psaní, protože vraždit lidi, případně je nechávat vraždit se navzájem a neustále je dostávat do psychicky vypjatých situací a ani pak jim nedat to co chtějí je v reálném světě považováno za nelegální a neetické.