"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

Přítel

26. května 2018 v 14:11 | Barbora |  Povídky

Seděl jsem v jeho pokoji, na jeho posteli a v rukou žmoulal jeho povlečení. Jeho, všechno bylo jeho, jako vždycky. I já jsem byl jeho. Díval jsem se z okna a přivíral víčka před sluncem. Snažil jsem si vzpomenout, jak to vlastně začalo, to naše přátelství. Moje a Martinovo. Vždycky, když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že si nevzpomínám na dobu, kdy bychom se neznali. Myslím, že nemám jedinou vzpomínku, ve které by Martin nebyl. Zajímalo by mě, jestli Martin nějakou má, tu vzpomínku, ve které já nejsem. Možná, že to začalo na dětském hřišti, když jste malí, myslíte si, že váš domov a pískoviště je celý svět a tak se také všechny důležité věci stanou právě tam. Zatímco ostatní děti okusovaly lopatky, jedly písek nebo ho házely všude kolem sebe, já a Martin jsme seděli na kraji pískoviště a stavěli bábovky. Pak přišla školka, ale ani tam to nebylo jiné, stavěli jsme puzzle, hráli jsme"Člověče, nezlob se" nebo na schovávanou. Málokdy jsme se bavili s ostatními dětmi. Já vlastně nikdy. A bylo to tak i dál, na základní škole, na gymnáziu a pak… Pak se to začalo měnit. Martin si našel další kamarády. Trávil čas s nimi. A čím víc on byl sám sebou, tím méně jsem existoval. Ale dneska se to vyřeší, pozval mě k sobě, aby se mi omluvil. Tím jsem si jistý. Konečně slyším jeho kroky na schodech, dveře se rozletí a do místnosti vběhne Martin. Je rozesmátý a je cítit venkem. "Martine," s úsměvem se postavím. "Adame," odpoví a úsměv mu klouže ze rtů. Dívá se na mě a netváří se nijak. "Martine, konečně se zase vidíme. Už jsem o tebe měl strach. Co jsi dělal celé ty dny? A proboha, proč máš bundu, když je léto?" Směju se a snažím se o přátelský tón. "Je podzim," zamumlá a přejde k oknu. Jeho odpověď mě zasáhne jako kopanec do hrudi. "Jak to myslíš, že je podzim? Jsem si jistý, že je červenec. No tak, přestaň si ze mě utahovat. Jsou to dva měsíce, co jsi odmaturoval, a teď máš prázdniny až do začátku semestru. No tak, je červenec. Prosím, řekni, že je. Řekni, že je červenec." Moje prosba je ale zbytečná, přes jeho rameno vidím skrz okno do parku. Stromy jsou barevné a chodníky zmizely pod nánosy spadaného listí. "Byl jsem pryč skoro čtyři měsíce," zašeptal jsem. Konečně se Martin ke mně otočil. "Je mi to líto, ale je konec. Už nejsme přátelé. Už tě nepotřebuju." Bylo mi, jako by se někdo snažil vyvrhnout mě zaživa. Cítil jsem hrozivý pocit kolem srdce, jako kdyby mi ho Martin spolu se svými slovy vytrhával z hrudi. Roztřeseně jsem se podíval na místo, odkud bolest pramenila. A skutečně. Nic tam nebylo. Uprostřed hrudi jsem měl díru. A to nebylo všechno. Červené tričko, které jsem měl na sobě, bylo najednou šedivé a stejně tak má kůže. Zvedl jsem ruce před obličej. S rostoucí hrůzou jsem je prohlížel ze všech stran. Blednul jsem. Barvy se vytrácely. "Ne, přestaň! Prosím, přestaň!" Ječel jsem na Martina, ale on jako by mě vůbec neslyšel. "Neexistuješ. Jsi jen výmysl v mojí hlavě, vysnil jsem si tě. Nejsi, neexistuješ," opakoval. S každým slovem nabýval většího klidu, jako by se slovy vypouštěl i všechny své těžkosti. "Prosím tě, no tak, neužili jsme si snad spolu spousty legrace. Já a ty, kamarádi na život a na smrt." Můj hlas zněl prosebně. Konečně se na mě Martin zase podíval, rty se mu roztáhly do šíleného úsměvu a oči měl podivně rozšířené. "Legrace," zasmál se. "Tak legrace, říkáš. A to kdy přesně? Dobře, Adame pojďme si zavzpomínat na starý, dobrý časy." Smál se, téměř hystericky. "No jo, ale staly se vůbec tyhle dobrý časy?" "Samozřejmě že se staly. Třeba když jsme si spolu hráli ve školce." Horečně jsem si snažil vybavit všechny společné zážitky, zatímco jsem sledoval své vytrácející se nohy. "Myslíš, třeba když jsme si hráli na schovávanou? Jak jsem tě pořád musel hledat a nikdy jsi mě nenechal se schovávat?" Opáčil, teď už o něco klidnějším hlasem. "Prosím, prosím, Adame, já se chci taky schovávat. Proč musím pořád pikat jenom já? Prosí malý chlapec ve žluté pláštěnce svého kamaráda. Ten ale jen založí ruce na prsou a odbude ho. "Musíš pikat, protože jsi moc malý na to, aby ses schovával. Navíc jsi hloupý a já chytrý a nikdy by jsi mě nenašel." Vyšší z obou chlapců se rozběhl pryč. Klučík v pláštěnce se opřel o strom a začal počítat do dvaceti. Sousedka pozorujíc situaci z okna si stěžuje manželovi, že ten kluk od vedle už zase mluví do vzduchu." Výjev mi projel před očima jako zrychlený film. Vážně to takhle bylo? "Dobře, no tak třeba tenkrát, když jsi nastoupil na gympl a…" "A ty jsi mi namluvil, že jsem moc velká nula na to, aby se semnou někdo bavil," skočil mi Martin do řeči. "Vůbec se s nimi nebav. Podívej, jak se na tebe dívají. Pomlouvají tě a soudí. Nech je být. Já jsem ti lepším kamarádem." Poslouchá hnědovlasý kluk rady svého "kamaráda". Černovlasý stejně starý chlapec sedící vedle něj v lavici mu je našeptává celé čtyři roky. Ale kdybyste se zeptali, s kým si to povídá, všichni ve třídě by řekli, že Martin sedí v lavici sám." "Dobře Martine, přiznávám, že to byla chyba. Ale já to dělal, abych tě uchránil. Lidé jsou zlí, je lepší se jim vyhýbat." Přesvědčoval jsem ho, teď už se mi vytratila celá dolní polovina těla. "A víš, co byla největší prdel, kterou jsme si spolu užili? Když se moji rodiče rozváděli a ty jsi mi říkal, že je to moje vina. To byla vážně sranda." Ramena se mu třásla zlostí a pěsti měl zaťaté. Už toho ze mě moc nezbývalo. Takže takhle je cítit konec? "Jsem tvůj imaginární kamarád. Jakého jsi mě chtěl, takového mě máš." "Jenže já už tě nechci."

Před nějakou dobou jsem se zúčastnila jedné nejmenované (nepamatuju si totiž jméno) literární soutěže.
No co si budeme povídat, porota musela být negramotná, protože jsem se neumístila na prvním místě. Což mi udělalo díru do mé představy, že jsem přišla na svět, abych Vás spasila od brakové literatury. Ale co, image nepochopeného umělce je stejně mnohem přitažlivější než cenami ověšená bezduchost. Ovšem i tak jsem se svým neúspěchem musela chvilku vyrovnávat:
Seru na to, už nikdy nic nenapíšu
Ježiši co je mi po nějaký soutěži, hlavně, když mě to psaní baví
Možná, prostě nejsem dost dobrá
Myslíš si, že Bukowskiho zajímalo, jestli něco vyhrál? Ne bylo mu to fuk, chtěl psát a tak prostě psal
Tak to aspoň přidej na ten blog
Je to první ze čtyř textů, které jsem do soutěže poslala a když to vezmu pozitivně tak mám aspoň předepsané čtyři články.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nějakej_Martin Nějakej_Martin | E-mail | 26. května 2018 v 16:12 | Reagovat

Určitě piš dál a vykašli se na nějakou porotu, je to úžasné a jsem zvědavý na ty tři zbylé.
Já,Nějakej_Martin

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama