"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

První setkání

17. ledna 2017 v 17:47 | Bridget |  Články na téma týdne
Po narození, když máte šťastné dětství, trvá dlouho, než poznáte smrt, nebo snad dokonce pochopíte co to je. Když jsem já byla malá, věděla jsem, že něco jako smrt existuje, ale nevnímala jsem jí, nepřemýšlela o ní, prostě pro mě neexistovala. Mé prví setkání se smrtí, na který si vzpomínám, proběhlo u babičky. Našla jsem ještěrku utopenou v mém kyblíčku, na písek, do nějž přes noc napršelo. Byla jsem tak dětsky naivní, že jsem běžela k rodičům a radostně jim oznámila, že v mém kyblíčku spinká ještěrka. Rodičům stačil jediný pohled, na ještěrku plovoucí bříškem nahoru, aby jim došlo, že tohle má do šlofíka pěkně daleko.
K další zkušenosti došlo, když se mi sestřenka pokoušela dokázat jak je kyslík důležitý k životu. Jako důkaz jí posloužil brouk, kterého zavřela do plastové krabičky od bonbónů. Nechtěla jsem, aby umřel a tak jsem ještě v noci prosila mamku ať zavolá babičce, aby šla do zahradního domku hledat broučka žalář. Oba tyto zážitky, ačkoli pro mě jako pro dítě byly strašné, mě nemohli přepravit na ty co měli teprve přijít.
Končila škola, když pes mých prarodičů dosáhl té fáze kdy se rozhoduje mezi milosrdným uspáním a týráním sobeckostí. Děda s babičkou sobečtí nejsou a nebyli ani tenkrát. A tak odešlo stvoření, které mě odmala hlídalo v kočárku a ze strachu o mé bezpečí ke mě nechtělo pustit pomalu ani mamku. Odešel pes kterého jsem krmila a dětskýma pracičkama mu z misky vybírala ty nejlepší granule, a ani ho chudáka nenechala v klidu najíst. Ztratila jsem psa, jehož venčením bych mohla strávit hodiny a ještě bych neměla dost. Brix byl krásný vlčák a byl taky pěkně vyčůraný, vzpomínám si jak, ke stáří když mu už prošlo všechno bez vyčinění,ukradl z grilu kuře aniž by se popálil, nebo ho někdo chytl při činu. Pochovali jsme ho na zahradě a dodnes za ním chodím.
Další setkání se smrtí už mě skutečně srazilo na kolena a probodlo skrz naskrz. Nejenže jsem byla starší, ale zároveň se poprvé jednalo o člověka. Moje úžasná babička podlehla rakovině plic. Čas od času se neubráníme myšlence co bude až tu ten nebo ten nebude, ale když tu pak skutečně není, hrůza na kterou jsme se zkoušeli připravit nelze ani slovy vyjádřit, je totiž mnohem horší a bolestivější. Víc a víc si uvědomuji, že smrt milované osoby není něco, na co by se dalo připravit. Skutečnost je totiž vždycky mnohem horší, zjišťuji to pokaždé když jdeme na hrob, nebo zapalujeme svíčku na babiččiny narozeniny.
Ptala jsem se proč si smrt vybírá ty nejlepší, pravda je, že když jdeme utrhnout květinu také chceme tu nejlepší ze všech.
Doufám že na dlouhý čas poslední bezprostřední setkání se smrtí bylo 9.7. 2016. Moc dobře vím, že to byla sobota. Umřel Louis, můj králík. Možná si říkáte, že to není tak hrozná ztráta. Ale je, je to hrozná ztráta. Nestydím se napsat, že byl mojí králičí láskou. Moje chlupatá koule štěstí. Pokaždé, když mi bylo smutno, jsem sledovala jak se cpe a jak se olizuje růžovoučkým jazýčkem a neubránila se úsměvu. Nejhorší je to uvažování, že jsem mu třeba nebyla dobrým majitelem. Co když jsem mohla něco udělat jinak? Co když jsem něco podělala? Jasně, veterinář řekl, že už byl starý, ale stejně, co když jsem mohla něco udělat jinak?
Občas, pozdě v noci když nemohu usnout, mě napadá strašná představa. Leží v provlhlé krabici, slezlé chlupy a je z něj potrava pro červy. Přesně proto, si ale vždycky snažím vybavit jen ty pěkné vzpomínky. Louis, moje hopkající štěstíčko a babička, usměvavá dáma se sklenkou červeného vína a rudou rtěnkou.

A té ještěrce a broučkovi se omlouvám, stejně jako všem co kdy mojí vinnou trpěli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama