"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

Duben 2016

Sebevražedný akrobat

27. dubna 2016 v 21:54 | Bridget |  Články na téma týdne
Pokus o sebevraždu Vám v životě udělá propast. Přežijete a lidé o tom začnou mluvit jako o záchraně a naději, že s trochou snahy se z Vás stane zase šťastný člověk. Pravda ale je, že se z Vás stane spíš kaskadér či akrobat. Stojíte na tenkém provázku a kvůli svým blízkým se urputně snažíte získat jistotu. Balancujete nad propastí a rovnováhu udržujete jen pomocí tyče, na jejíchž koncích se hromadí všechny dobré ale i zlé pocity a zážitky. Normálně by byla tyč vyrovnaná, ale když se někdo pokusí o sebevraždu, je jasné, že rovnováha mezi oběma konci je značně narušena. Špatných pocitů je tisíckrát víc. Snažíte se dostat na konec provazu, daleko od propasti, chcete zase stát na pevné zemi. Ale je tak těžké se byť jen pohnout, vždyť ten provaz je už dávno natržený a roztřepený.
V řeckých a římských bájích se mluví o vlákně života, které Vám sudičky ve chvíli smrti přestřihnou. A na tomhle vlákně balancuje skoro-sebevrah každičký den svého života. Myslím, že když se pokusíte o sebevraždu, sami si toto vlákno ničíme. A pak když Vás někdo "zachrání" lano je uzlíkem navázáno zpět. Ale už není tak pevné jako předtím, už nikdy to nebude takové jako předtím, když tam byl neporušený pevný provaz, na úrodné půdě. Teď už je to jen vlákno nad propastí a uzel mezi chodidly. A je jen na nás jestli se okolo uzlu budeme motat tak dlouho až se zase rozváže a nebo ho necháme daleko za sebou.


Tvůrčí krize

3. dubna 2016 v 0:05 | Bridget |  Ode mě
A je duben. To znamená, že jsou to už dva měsíce, co se mi nepodařilo napsat nic pořádného. A vlastně to není jediná věc, která mi nejde. Večer mi nejde spát, ráno mi nejde se probudit. A nejde mi poznávání stromů podle jehličí a šišek a dokonce ani vypočítání DPH v tabulkovém Excelu. A co je úplně nejhorší nejde mi psát. Vlastně jsem ve stavu, kdy by bylo rychlejší vypsat, co mi jde. Prostě mě poslední dobou nic nebaví a nic mi nejde, nemám žádnou chuť se do něčeho pouštět a cítím se dutě. Jako takové ty kýčovité čokoládové figurky co se věší na vánoční stromky, taky prázdné, bez náplně. Může to být syndrom vyhoření? Muže to být syndrom vyhoření, i když ještě nepracujete? Syndrom vyhoření ze studentského života? Ošklivá tvůrčí krize! Doufám, že si tím jednou musí projít každý, kdo zasvětil svůj život psaní. Že prostě čas od času nemůžete nic napsat, a že když už něco napíšete, stojí to za nic. Je to sobecké, ale vážně doufám, že i Vy všichni pisálkové z blogů jste si tím prošli. Sakra jsem sobecká mrcha. Skvěle. První článek roku 2016 nejenže vyjde až v dubnu, ale ještě ke všemu pojednává o tvůrčí krizi, kterou momentálně procházím. Nemáte někdo nějakou zaručenou radu jak se této krize zbavit? Třeba nějaké zázračné volně prodejné drogy pilulky? Ocením klidně i babské rady, třeba odvar z pelyňku, nebo polívku z kopřiv natrhaných o půlnoci za úplňku šestnáctého dne šestého měsíce. Sakra, už z toho blázním. Ach jo, přiznám se, že už jsem se z toho uchýlila i k "poloparazitování" a hledala jsem si na ostatních pisálkovských stránkách nějaké dobré náměty na články. Našla jsem jich desítky, ale má múza ne a ne se žádného chytit. Mám snad někde v mozku cedulku s nápisem: "Pst múza spinká"? Nebo si má drahá múzička vyjela na dovolenou? No tak přátelé (je to náhoda, že jsem Vás nazvala přáteli poprvé, až teď když něco potřebuji? Sakra jsem sobecká mrcha) poraďte ztrápené dušince jak se poprat s jednou velkou, hnusnou tvůrčí krizí.