"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

Strach být sama sebou

19. září 2015 v 11:05 | Bridget |  Pocitový výměšky


Mluvím s lidmi, které nemám ráda. Dělám věci, které nechci. Dobrovolně se nechávám v očích ostatních škatulkovat. Snažím se zanechat dobrý dojem a tak se přetvařuju. Zapomínám na sebe a myslím na ostatní, zapomínám na to co si o sobě myslím já a starám se o to co si o mě myslí ostatní. Co mám dělat abych se vrátila sama k sobě a opustila všechny ty které nemám ráda?

Mezi lidmi se necítím dobře. Mám pocit, že mě všichni soudí. Mám pocit, že kvůli nim nikdy nebudu sama sebou. Chci říct, jsem zbabělá. Bojím se dělat věci, které chci. Bojím se oblékat se jak chci. Bojím se být taková jaká chci. Přemýšlím, udělala jsem ve svém životě už něco co by mne skutečně naplnilo štěstím? Pokaždé když chci udělat něco o čem vím, že to budu skutečně já, se mi v hlavě vybaví tisíce důvodů proč bych to neměla dělat - především "Coby si asi mysleli ostatní?"
Třeba oblékání: Miluju pánské košile - jsou tak volné, pohodlné a mají límeček. A já prostě zbožňuju límečky. Ale vždy když si chci jednu ze své obsáhlé sbírky obléct vzpomenu si na své spolužáky. Vybavím si ty jejich pohledy říkající " Proboha, podívejte na ní co to má na sobě. Ona snad chce bejt kluk nebo co."
Je to hrozné, nesnáším se za to. Nesnáším to neustálé přetvařování. Jsem tak zbabělá.
Někdy mám pocit, že ani má nejlepší kamarádka neví jaká jsem. Možná to bude tím, že má teď svých problémů víc než dost - kamarádí se víc s Anorexií než se mnou. Jednou mi řekla "Nepřipadá mi, že by si se mezi lidmi cítila špatně. Spíš naopak." Jak jí mám říct, že jsem se za ty dva roky stala královnou přetvařování? Jak mám komukoli vysvětlit ten strašný pocit? Pocit, že každá konverzace, které se neúčastním je o mne. Pocit, že každý pohled je pohrdavý a odsuzující. Každý smích či šepot za mnou je kvůli mě. Pocit, že ať udělám cokoli nikdy nebudu dost dobrá. Je strašné vědět, že se můžete snažit jak chcete, ale nikdy to nebude dost.
Je někdo kdo tenhle pocit chápe? Někdo kdo si nemyslí, že jen fňukám? Někdo kdo rozumí tomu jak strašně ochromující je ten strach? Budeme se muset pořád přetvařovat, aby nikdo okolo nás nepoznal kdo jsme, jací jsme a jak strašně nešťastní vlastně jsme?
Mám strach, že se nikdy neodhodlám být skutečně sama sebou. Mám strach, že sama sebe donutím předstírat, že jsem někdo kdo nejsem až do konce života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fibian Fibian | Web | 19. listopadu 2015 v 15:23 | Reagovat

Takové pocity má každej mladej člověk. Ale postupně to všechno budeš mít tzv. na salámu.
Jsou ale lidi, kteří to maj na salámu hned. Šťastlivci.

2 Santiago Santiago | E-mail | Web | 19. listopadu 2015 v 17:47 | Reagovat

Teda, máš docela stíhu. Osobně mi takové věci moc problém nedělali jsem už jen hold dost flegmatická anebo moc zvyklá na společnost ko-otů kolem sebe.  Smířila jsem se s tím že jen málokdo tě bude mít rád takovou jaká doopravdy seš a jen málokomu se zavděčíš svými názory. Doufám že v sobě jednou odvahu najdeš :)

3 Drobc3k Drobc3k | 6. března 2017 v 23:36 | Reagovat

Ahoj, uplne chapem co si popisala v clanku, prave preto som nan narazila - bojim sa byt sama sebou. Zazivam to co ty od svojich 13tich rokov teraz mam 23. Uz druhy rok sa snazim na sebe pracovat, davam si malicke ciele a snazim sa ich dosahovat. Snazim sa byt sama sebou. Je to tazke kedze stale bojujem s tymi myslienkami co si o mne ludia myslia :( ale snazim sa opatrne vyjadrovat svoje nazory, vzdy ma zrani ked su zo strany okolia odignorovane alebo zatlacene do uzadia ale zaroven som na seba hrda ze som ich vyslovila nahlas :) Strasne to boli, prekonavat sa ale vidim ze to funguje. Snazim sa takziez vyriesit svoje psychicke problemy tym ze sa vrtam vo svojej minulosti a pripominam si vsetko co ma zranilo a riesim to s najblizsimi - priatelom, mamou, otcom.. cim viac krat im to poviem, tym menej to boli a tym menej potom placem, az sa z toho "vyrozpravam" a uz ma to viac nemrzi, pretoze pochopim pricinu daneho problemu. Pochopim samu seba. Trpim uzkostnou poruchou, ocd a socialnou fobiou. A za kazdy maly krocik ktory sa odhodlam urobit som vdacna. Najohrsie je ked to ludia nechapu a povzbudzuju - nesmies sa zaoberat tym co si myslia ini, co o tebe hovoria ini, netrap sa tym. Aha, len keby to tak slo :) takto to proste nefunguje. A co je horsie nikto ti s tym nepomoze. Musis chciet ty sama a to velmi. Skus vyhladat psychologicku ktora ma dobre recenzie a prebrat s nou tvoje problemy, pomoze ta naviest na spravnu cestu a hlavne liecit sa. Je to nefer ked je niekomu ublizene tak, ze nema ziadne sebavedomie a trapi sa tym cely zivot. Ti ludia ktori mi vtedy ublizili najviac, kvoli ktorim som teraz takato troska co sa z toho zbiera uz roky...myslela som si uz dva razy ze som im odpustila, myslim vnutorne a naozaj, ale nebola to pravda. Jednoducho to chce vela casu. Co to chce ale naviac je odpustit sama sebe a prijat sa taka aka si. NAucit sa mat sa rada. Najdi si na sebe veci ktore sa ti pacia, ktore na sebe obdivujes a ked ti bude zle a budes mat taketo myslienky, citaj si ich. Svoje nazory napisane do dennicka :) pomaha to. Drzim ti palce a dakujem ze som sa mohla vypisat a podelit sa o svoj nazor. :)

4 Bridget Bridget | 7. března 2017 v 21:18 | Reagovat

[3]:Moc to děkuji jak za pochopení tak za to že jsi se rozepsala a popsala tohle trápení i ze svého pohledu. Vážím si toho a děkuji za povzbuzující slova. I já tobě držím palce a neboj se zase někdy napsat jak se ti daří.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama