"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

Vánoční pohodička

Dnes v 16:56 | Barbora |  Nevím kam s tím
Tak to vypadá, že atmosféra Vánoc na mě má skvělý vliv, vždyť tohle je už druhý článek během čtyř dnů. No tak doufám, že to takhle dobře půjde i dál.
V předchozím článku jsem psala, že krásné svátky popřeji až v tom dalším, aby mě to donutilo ještě něco napsat. No jak je vidět skutečně to takhle hrubou silou jde, ale zase nejsem natolik optimistická, abych věřila, že to vyjde i podruhé a tak Vám přejí krásné prožití vánočních svátku a pro jistotu rovnou i hodně štěstí a zdraví v roce 2019.

Ach ty Vánoce, ten klid, ta pohoda, zasloužený odpočinek po roce plném starostí. Ouha asi jsem se nechal trochu unést a za přeháněl si. Mnohem více se pravdě blíží: Ach ty Vánoce, ty davy, ty natřískané obchodní domy, ty uspěchanci a hlavně ty výdaje. Možná by se měli Vánoce definovat jako svátky nekonečných front a seznamů co se ještě musí koupit. To máte kapra, stromek, dárky a spousty a spousty dalších věcí. A na všechno je tak málo času. No a tak se nemůžete divit, že došlo i na mě.
První položkou na seznamu, kterým mně manželka vybavila je kapr. Nic nenavodí vánoční atmosféru tak zaručeně jako pobíhání po sádkách a vybírání toho nejlepšího kapříka. Na sádkách jsou sympaťáci s podběrákem a ceny za kus berou hákem... No dobrý dost vánočních koled, teď je čas dilemat - chci kapra malého nebo velkého? Živého nebo mrtvého? Naporcovaného nebo vcelku? Ačkoli já o svých schopnostech lovce a zabijáka nepochybuji, vypadá to, že mě deset let manželství a tři děti domestikovali natolik, že volím kapra mrtvého i naporcovaného. Z přemýšlení o vytrácející se chlapáckosti mě vytrhne hlas prodavače: Chcete šupiny pro štěstí? Beze slova si do kapsy nacpu celou hrst šupin, přeci jen jsem na válečné stezce a mou další obětí je stromek. Přesněji tedy borovice, protože tu chce moje žena. Ve jménu klidných Vánoc se ani nesnažím zmínit o tom, že borovice prý opadávají rychleji než smrky.
A tak stojím uprostřed parkoviště, které teď uzurpují prodavači stromků. A ani tady nemám klid od složitých životních otázek: Hele a ten strom chcete jako malej, nebo spíš velkej? Ptá se stromkař, načež já rozhodně odpovídám: Střední prosím. Zatímco mi stromkaři připravují strom, marně si lámu hlavu, jak to všechno dostanu domu.
A tak to dopadlo tak jako každý rok: brodím se davy, přes rameno hozený strom a za mnou krvavé kapky odkapávající z igelitky s naší štědrovečerní večeří.
Celý uřícený se konečně vyšplhám do našeho patra, protože vánoční zázrak se nekoná a výtahy jsou stále nefunkční a sousedé stále lhostejní a s úlevou shodím náklad ze zad. Jsem připraven si hodit nohy nahoru a konečně si užívat ten tolik slibovaný klid a mír, ale to už na mě volá manželka: Konečně jsi tady. Prosím tě ani se nesvlékej a utíkej do krámu, došel nám balicí papír. A já pomalu, ale jistě začínám chápat, proč se říká, že po Vánocích máme na rok zase na klid nárok.
 

Vánoce očima dítěte - rozhovor

Sobota v 16:33 | Barbora |  Články na téma týdne
S radostí Vám zvěstuji, že vánoční zázrak se konal a já zase po dvou měsících chytla psací slinu. A notně tomu napomohlo i téma týdne. Byla jsem odhodlaná k němu také přispět svým skromným článečkem, ale dlouho jsem nevěděla jak text uchopit. Až konečně mě to trklo - kdo jiný má k tomuto tématu, Vánoce očima dítěte, co říct, než právě děti?
A tak jsem popadla notes, tužku, teple se oblékla a vydala se na obchůzku nejmenších členů naší rodiny (a taky jsem se rovnou zeptala jednoho většího).
Vím, že otázky jsou velmi prosté, ale brala jsem ohled na věk a musím říct, že odpovědi nezklamaly. Také chci samozřejmě poděkovat mým malým i velkým respondentům, kteří si kvůli mně, i v tomto skoro prázdninovém čase, namáhali hlavinky, aby mi poskytli co nejlepší odpovědi.
A doufám, že i Vy si článek užijete aspoň z půlky tak jako já si užila jeho psaní a hlavně sbírání materiálu k jeho napsání.
Šťastné svátky Vám ještě přát nebudu, protože doufám, že mě to donutí napsat aspoň ještě jeden článek.

1. Těšíš se na Vánoce?
Nikolka (6 let): Jo, hodně.
Filípek (9 let): Jo těším se. Vždycky se těším celý rok dopředu.
Martínek (12): Těším se moc.
Adélka (18 let): Jasně, že se těším, kdo by se netěšil?


2. Co máš na Vánocích nejraději?
Nikolka: Dárečky! Taky salát a řízek a Ježíška.
Filípek: Dárky a řízek se salátem a Ježíška a hlavně, že není škola.
Martínek: Mám rád, když jsme všichni spolu a mám rád i dárky. Ale hlavně mám rád, když je sníh.
Adélka: To je filosofie takhle po ránu... Asi když je rodina pohromadě a taky mám ráda vůni prskavek a sledování vánočních pohádek a když v noci vstanu a jdu tajně užírat cukroví. Nevím, prostě mám Vánoce tak obecně ráda. Jsou to nejlepší svátky. Rozhodně lepší než třeba Velikonoce.

3. Posíláš dopis Ježíškovi?
Nikolka: Píšu dopis každý rok, vždycky aspoň dvanáct věcí.
Filípek: Jo, píšu. Vždycky ho dám večer na okna a další den, když se vzbudím tak už tam není.
Martínek: Posílám dopis každý rok, a když jsem byl malý, diktoval jsem to rodičům a oni mi ho napsali.
Adélka: Přestala jsem posílat dopis asi v deseti letech, teď už posílám SMS (smích).

4. Je něco, co si přeješ ze všeho nejvíc?
Nikolka: Živý zvíře. A taky takovou kouličku co se o ní staráš a pak je z ní zvíře.
(Filípek dodává: Jmenuje se to Tuláček nebo Touláček, teď nevím)
Filípek: Florbalku. Ta stará se mi zlomila tak jsem si hned na prvním místě v dopise napsal o novou.
Martínek: Nejvíc si přeju psa nebo počítač.
Adélka: Vždycky jsem si přála piano, ale jeden rok jsem dostala kytaru a další rok, když jsem si zase přála piano, tak mi máma nabídla saxofon. Ale tak naděje umírá poslední ne?

5. Jaké je tvé nejoblíbenější cukroví?
Nikolka:
Perníčky, vždycky je pomáhám babičce péct.
Filípek: Vosí hnízda. Jsem po tátovi.
Martínek: Vosí hnízda, rohlíčky a linecký. Letos jsem i pomáhal s pečením. Válel jsem z těsta na vosince koule a podával je mámě do formičky.
Adélka: Všechno. Ale nejvíc asi vosí hnízda. Hlavně tu rumovou náplň. Nechápu třeba, kdo může mít rád pracny, přijdou mi hrozně suchý. Nejraději mám, prostě, když to má náplň, nebo je to aspoň v něčem namáčený.

Host do domu...

26. září 2018 v 14:50 | Barbora |  Povídky
"A tak Daniel sledoval svou životní lásku, jak zasvěcuje život jinému muži."

Matěj se spokojeným úsměvem uložil dokončený dokument.
"Skvěle." bručel si pod vousy. Přesně takhle si představoval konec svého nového románu - pro čtenáře nečekaný, pro hlavní postavu zdrcující a pro něj snadný na navázání druhým dílem.
Už, už se chystal soubor odeslat korektorovi, když se bez varování rozrazily dveře.
Do pracovny vběhl muž.
"Co to..? Kdo jste, co tu chcete?" koktal Matěj horečně pátrajíc po jakékoli zbrani. Konečně nahmatal těžké skleněné těžítko.
"Nevím, kdo jste ani, co chcete, ale varuji vás, jsem jen spisovatel, nemám žádné cennosti." Jen vzdáleně si Matěj uvědomoval, že tohle moc výhružně neznělo.
"Mám těžítko a nebudu se bát ho použít." Zkusil to znova. "Když teď v klidu odejdete, budu předstírat jako, že se nic nestalo." dodal ještě rezignujícím hlasem.
"Přišel jsem si jen promluvit. Nic víc nechci. Jen si v klidu promluvme." Usmál se šarmantně nezvaný host a ukázal spisovateli prázdné dlaně. Matějův výraz se z rádoby klidného změnil na nechápavý.
"Chcete si promluvit? Vždyť, vždyť já ani nevím, kdo jste." kroutil hlavou.
"Vážně nevíš? Zkus trochu myslet. Namáhej tu hezkou hlavinku." Věnoval mu muž zářivý úsměv a rozhlédl se po místnosti. Poté co zavřel dveře, si sedl na židli hned vedle, složil si ruce za hlavu a natažené nohy překřížil v kotnících. Matěj zalitoval, že nemá v pracovně telefon, vždy ho totiž nechával vypnutý v ložnici, aby ho nerušil při práci. Jediné co mu dodávalo trochu klidu, byl stůl mezi ním a vetřelcem.
"Takže, ehm, o čem si chcete promluvit?"
"O tom jak se ke mně chováš."
Matěj se zoufale zachytil desky stolu.
"Jak se k vám chovám?! Vždyť vám říkám, že ani nevím kdo, jste!"
Muž zvrátil hlavu a začal se smát. S prudkým předkloněním smích uťal.
"Ale no tak Matěji, jsi snad natvrdlej. Ty mě znáš. Znáš mě líp než kdokoli jinej, sám si mě stvořil." S těmito slovy se vymrštil ze židle a zatočil se kolem své osy, snad aby si ho mohl Matěj lépe prohlédnout. Matěj se na muže pozorně zadíval, stál před ním vysoký pohledný blondýn v dokonale padnoucím obleku, ale hlavně si nemohl nevšimnout, jak jsou mu blonďákova gesta a způsob mluvy povědomá.
"Že jsem tě stvořil? Co je to za hloupost." Koktal spisovatel a snažil se na kolečkovém křesle odsunout co nejdál. Host přešel dlouhými kroky ke stolu a opřel se o něj dlaněmi.
"Vysoký, štíhlý blonďák se slabostí pro ženy a luxusní život. Vychován babičkou, jež ho celým svým srdcem nenáviděla. Hrůzné dětství v něm vzbudilo neodbytnou touhu po uznání. Díky své píli a vytrvalosti se brzy stal jedním z nejvlivnějších členů pražského podsvětí. On ovšem stále není spokojený. Ke štěstí ještě potřebuje Terezu - svou lásku z dětství. Ona ho ovšem chce jen pod podmínkou, že změní způsob obživy. To on nemůže splnit a tak si Tereza bere Jakuba, jeho dlouholetého soka. Tak to je zjednodušeně řečen příběh, který si pro mě připravil.
"Daniel" vydechl Matěj. Najednou svou postavu v mladíkovi před sebou poznával. Vypadal přesně tak, jak si ho představoval, až na to, že v jeho představách nikdy nestál u něj v pracovně a nechtěl si s ním promluvit.
"To přeci není možné. To není možné." Matěj se zvedl ze židle a začal přecházet z jedné strany místnosti na druhou. Daniel ho pozoroval z druhé strany stolu.
"To není možné. Jsem přepracovaný. Nebo..." prudce se otočil na druhého muže.
"Kdo vás poslal? Poslal vás můj bratr, přijde mu to vtipné? Tak Karlovi, vyřiďte, že může jít do pr..."
"Matěji, dobře víš, že mě nikdo poslat nemohl. Jsi zatím jediný, kdo knihu četl."
Matěj si třesoucí se rukou sundá brýle a promne oči.
"Vždyť to ale vůbec není možné." Šeptá.
"Ale ano, je to možné a je to docela běžné. Takže se teď posaď a vyslechni mě." Daniel si přisunul židli ke stolu a posadil se. Matěj nejistě následoval jeho příkladu.
"Matěji, já tě mám rád, to jako jo, ale občas si pěkný zmrd. Dětství s tou čarodějnicí, mrtví rodiče a ve škole šikana a nakonec se zapletu s mafií. Dobře, chápu, hraješ na city. Pak ten úspěch s prádelnou na prachy. To jsi mi zas udělal radost. Ale, ty vole, ten návrat Jakuba, soka ze základky? A jak mi sbalí Terezu téměř před očima? Tak to už bylo trochu moc. A ta Terezina svatba? No tak to jsi to dojebal už totálně. Takže mám návrh. Já ti prominu tyhle sračky a ty uděláš druhý díl, tam si vezmu Terezu já a budeme mít kupu dětí a budeme žít šťastně až na věky. Co ty na to?" Daniel se pohodlně opřel do židle a zářivě se na spisovatele usmál.
"Ale, ale to nemůžu, vždyť to by čtenáře nebavilo." Kroutil hlavou zmatený spisovatel.
"No dobře, tak tam hoď nějaký ty trable, ale ať to pro mě skončí dobře, protože jinak, no víš..." Mladík se začal pomalu zvedat a do pohledné tváře se mu vkradlo cosi zlověstného.
"Ty sám jsi ze mě udělal člověka, který vždy dostane, co chce." Řekl s výhružným úsměvem.
"Dobrá, dobrá já udělám, co bude v mých silách." Matějovi proběhly hlavou všechny, scény s mučením a vyhrožováním, které kdy Davidovy připsal.
"Radost s tebou obchodovat." Zasmál se Daniel a nabídl mu ruku. Matěj ji nejistě přijal. Po krátkém, ale pevném stisknutí Daniel ruku pustil, otočil se na patě a vykráčel ze dveří. Matěj na nic nečekal a vyběhl za ním, seběhl schody do předsíně a rozrazil vchodové dveře. Nikde nikdo. Zmateně se vrátil zpět do pracovny a snažil se vysvětlit si předcházející události.

Následující den se probudil v pracovně s čelem opřeným o stůl a s přesvědčením, že se jednalo o bláznivě živý sen. Po rychlé snídani se vrátil do pracovny, odhodlaný pustit se do dalšího dílu. Ale jak tak zíral na prázdnou stránku v počítači zjišťoval, že ho nic nenapadá. Čím více si uvědomoval prázdno v hlavě, tím více přemýšlel o svém snu. A čím více přemýšlel o snu, tím více byl naštvaný.
"Jsem hrozně submisivní, celý život pod nadvládou jiných. Matka, bratr, pořád někdo." Mumlal si pod vousy.
"A teď se mi zdá o vlastní postavě, vyhrožující a diktující co mám psát. Ha, to tak." Poslední slova, skoro zakřičel. Roztřesenými prsty začal bušit do klávesnice. Za chvíli napsaná slova zase smazal. A tak to šlo téměř celý den, až na večer konečně uložil soubor s jednou jedinou větou, od které se mělo vše odvíjet

"Ani se všemi penězi, které Daniel vlastnil, nemohl Terezu zachránit ze spárů smrti."

Další den - tedy sobota - byl krásný a klidný, ovšem ne tedy pro obyvatele Náchovské ulice. Ty již brzy z rána budily policejní sirény. Ulicí se začaly šířit poplašné zprávy, co se, ale doopravdy stalo, zjistili obyvatelé až z večerních zpráv.

"Oblíbený spisovatel Matěj Kraslický byl dnes ráno nalezen mrtvý ve svém bytě. Policie potvrdila, že se jedná o násilnou smrt. Pachatel zatím neznámý."
 


Moje malé věci

23. srpna 2018 v 13:47 | Barbora |  Nevím kam s tím
Mám ráda první doušky kávy po ránu.
Mám ráda první skleničku vína, protože ta je vždy nejlahodnější.
Mám ráda, když najdu báseň, která vystihuje, co cítím a já si najednou nepřipadám tak sama.
Mám ráda splývaní na vodě, když mi voda rozprostře vlasy kolem hlavy jako paprsky a co chvíli se mi přelévá přes tvář.
Mám ráda vůni knih a pocit hebkosti na bříškách prstů při obracení stránek.
Mám ráda nával inspirace a tvořivosti po dlouhé, nedobrovolné, spisovatelské hibernaci.
Mám ráda, když přidám článek na blog a mám ráda ten pocit zadostiučinění po porážce mé lenosti.
Mám ráda pozorování nekonečné oblohy, upřené zírání na hvězdy tak dlouho až nejsou nic, než rozpité skvrny na černém pozadí.
Mám ráda svou postel, která je místem, kde vždy najdu útočiště.
Mám ráda hlazení zvířat.
Mám ráda drobné prstíky a nehtíky a hebké hlavičky malých dětí.
Mám ráda vášeň a nadšení v očích lidí, kteří mluví o něčem, co milují.
Mám ráda páru stoupající ze stromů po dešti.
Mám ráda moře a vlny a slaný vítr ve vlasech.
Mám ráda vůni lesa a deště.
Mám ráda vlahé večery s vrzáním cvrčků.
Mám ráda rána, kdy se budím do hašteření ptáků.
Mám ráda věci, písně a texty, které mají duši.
Mám ráda západy a východy slunce, přinášející lehký, nenásilný smutek, který mi připomíná, že cítím a tedy žiji.
Mám ráda, když mám něco ráda, protože mi to připomíná, že mohu milovat.

Pohřeb

12. července 2018 v 15:42 | Barbora |  Povídky
Celý den bylo počasí na nic. Foukal studený vítr a co chvíli začínalo pršet. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, nedivil bych se, kdyby moji patetičtí příbuzní sledovali předpověď počasí celé týdny dopředu, jen aby našli ten nejchladnější, nejpochmurnější den. Den, který je jako dělaný pro pohřeb. Nejspíš budou říkat všechny ty hloupé věci jako: "O Bože, podívejte, i nebe truchlí nad naší ztrátou." Jo, na tohle je užije. Už aby to divadlo bylo za námi. A na náladě mi nepřidala ani cesta na hřbitov, na můj vkus byla moc dlouhá. Skoro jsem se začínal bát, že si pomačkám oblek. Doufám, že tomu kreténovi, co řídí, někdo brzy sebere řidičák. Obřad začal chvilku po mém příjezdu, výtečně, alespoň něco jde podle plánu. Radost mi ale vydržela jen krátce. Nemusel jsem se na své milované ani podívat a bylo mi jasné, jak se kdo chová a tváří. Moje drahá manželka je jistě na pokraji zhroucení, opírá se o svou matku, mou (ještě více drahou) tchýni. Ta pro změnu nasadila výraz silné mučednice. Nesnáším je obě. Díky Bohu za mého bratra, u kterého jsem vždy našel pochopení a hlavně úkryt před jejich řečmi a vrtochy, jimiž mě trávily s takovou vytrvalostí, až jsem si říkal, jestli snad nemají předky v rodině Borgiů. Avšak byly tu i světlejší stránky povahy mé ženy, které jí nemohu ani v nejmenším vytýkat, například její absolutní chladnost vůči všem mým milostným návrhům, které jsem jí během našeho manželství učinil. Jistě jako mladého juru mě to vytáčelo jako vývrtka špunt, ale teď jsem za to neskonale vděčný. Aspoň nemusím zakoušet hrozivá muka, jaké jistě zakouší každý muž, který zjišťuje, že se jeho děti podobají zahradníkovi, nebo hůř jemu samotnému. Obřad mě začal brzy nudit. Stálo mě mnoho úsilí udržet oči otevřené, zatímco jsem poslouchal toho unylého chlápka v nepadnoucím obleku, který vedl poslední rozloučení. Pohřební služby mého rodného města mě nikdy nepřestanou udivovat. Ten předchozí pracovník tedy taky nebyl žádný Cicero, ale aspoň mu smuteční hosté neusínali jako miminka po dudlíku namočeném v pivu. Vzpomínám si na pohřeb svého pradědy, tenkrát jsme málem pohřbívali i dědu, naštěstí se ale ukázalo, že jen tvrdě usnul, právě vinou uspávajícího hlasu stejného řečníka, který teď uspával mě. Sice můj drahý děd zesnul nedlouho po této události, ale ty dva týdny babiččina provinilého výrazu pokaždé, když se na dědu podívala, za to stály. Babička to tenkrát přeci jen trochu přehnala, když ve chvíli domnělé smrti svého manžela začala shánět letenky do Las Vegas. Nu což, dost vzpomínání na mou poněkud potřeštěnou rodinu. Raději věnuji vzpomínku svému drahému bratrovi, se kterým jsem podnikl mnoho dobrodružných výprav do exotických krajů. Ale musím si také přiznat, že naše poslední výprava ze své dobrodružnosti mnohé ztratila. Člověka to nesmí překvapit, takové věci se dějí vždy, když vás doprovází manželka. V tomto případě to byla nová žena mého bratra. Ano, ano i tato mrcha tu dnes je. Ta hamižná furie by si takovou akci nenechala ujít. Jistě se nenápadně rozhlíží a doufá, že zahlédne fotografy aspoň z místních druhořadých plátků. Jejím největším snem, poté co vzdala svou snahu stát se zpěvačkou, je, aby všichni věděli, že teď patří k té zazobané rodině vlastnící přes půlku města. Avšak teď už se obřad pomalu chýlí ke konci. Konečně je rakev pomalu spuštěna do hrobu, a smuteční hosté jeden po druhém přicházejí vzdát poslední hold. Nebo tak něco. Má žena, navzdory zvyklostem, přistoupí k hrobu až úplně poslední. Znám ji dost dobře na to, abych věděl, že teď tu bude stát a afektovaně si otírat slzy, dokud nebude na hřbitově úplně sama, a neučiní tak za dost své nové image truchlící vdovy. Nu což, aspoň tuto poslední scénku jí prominu, jako dík za to, že vybrala tak pohodlnou rakev. Jen doufám, že sem za mnou nebude chodit moc často, přeci jen nemám nejmenší tušení, jak dlouho vlastně taková reinkarnace trvá. Možná jsem se měl raději nechat zpopelnit.

Kdo jsem? Kdo nejsem?

20. června 2018 v 17:56 | Barbora |  Články na téma týdne
Tento text, jsem objevila v mém "psacím" deníku již před delší dobou. Sice si nepamatuji, kdy jsem ho napsala, ale vím, proč jsem ho psala. Souvisí s pastí, do které jsem se chytla, když jsem přijala přesvědčení, že teprve, když sami sebe skutečně známe, můžeme být šťastní. Ale jak můžeme sami sebe skutečně znát, když jsme každý den někým jiným, když se každý den měníme, rosteme a každý den se znovu poznáváme?

Nemám ráda matematiku, nejde mi a přijde mi únavné, jak musíme řešit její problémy jako bychom neměli těch svých dost. A svůj podíl na mé nechuti nesou i čísla, která jsou nafoukaná, myslí si, že dokáží definovat všechno na světě a přitom ani nevědí, že ty nejdůležitější věci nelze spočítat, změřit ani zvážit. Nemám ráda matiku, protože není pravda, že každý problém má své řešení. Nemám ráda ani elektronické čtečky, protože není pravda, že knihy jsou nepraktický přežitek. A nemám ráda staré lidi, protože mi připomínají, čím jednou možná budu a nemám ráda malé děti, protože mi připomínají, čím už nikdy nebudu. A nemám ráda ani lidi ve středním věku protože mě straší, čím se jednou mohu stát a nemám ráda lidi v mém věku, protože mě děsí, čím možná jsem. A mojí superschopností je najít knihkupectví kdekoli a vypít litr kafe na posezení a upřednostňovat fiktivní postavy před skutečnými lidmi. Takže jsem věčně bez peněz, neustále se mi chce na záchod a mám jen pár přátel (tím myslím, ty reálné, těch fiktivních je nespočitatelně), ale vždycky mám co číst, vždycky mám dost energie na ponocování s knihou a nelámu si hlavu s tím, kdo je pravý přítel a kdo jen falešný parazit. A kdybych byla barvou chtěla bych být žlutou nebo fialovou. A kdybych měla být jídlem, chtěla bych být něčím kalorickým, něčím co má každý rád. Ale také bych mohla být něčím, co nemá rád nikdo, růžičkovou kapustou nebo polentovou kaší. A kdybych byla knihou, chtěla bych být nějakou dobrou klasikou, kterou si každý přečte, třeba Červeným a černým, Spalovačem mrtvol nebo Velkým Gatsbym. Ale dost možná bych byla něčím, co nikdo nečte - románem od Prousta nebo Zločinem a trestem, a v této knize bych chtěla být tou částí se zločinem, ale spíš bych byla trestem a ve Vojně a míru, bych chtěla být mírem, ale asi bych byla vojnou a v Severu proti jihu bych nebyla ničím. A kdybych měla být filmem, nechtěla bych být ničím co je dnes oblíbené, protože to bych byla pornem nebo spíš nekonečným seriálem. A kdybych mohla potkat jakéhokoli spisovatele, nechtěla bych potkat Kafku, protože jak se mu chcete podívat do očí, když víte, že z Proměny udělali komiks. A když bych si mohla vybrat, byla bych raději básní než básníkem. Protože básníci lžou, když říkají, že bolest je romantická. Bolest je prostě bolest. Nepomůže ti vyrůst ani otužit charakter, prostě jen bude kurevsky hodně bolet. A stejné je to se zlomeným srdcem, není na něm nic poetického. To až básníci to vše přikrášlí. To až básníci ti řeknou, že to co prožíváš, stojí za oslavu slovem. Ale v něčem, v něčem jsem přeci jen vinna, stejně jako ti básníci - vyžívám se v bolesti a v milování lidí, kteří nikdy nebudou lásku oplácet a také v pompézních koncích. Bože, jak já miluji okázalé konce. Ale teď mě zrovna žádný takový konec nenapadá. A tak prostě napíšu, že se stále hledám a že odcházím domů a že konec je právě TEĎ.

Pět důvodů proč miluji psaní

3. června 2018 v 12:17 | Barbora |  Články na téma týdne
Porozumění sama sobě
Možná je to součástí dospívání nebo je to rys mojí povahy, ale často mívám pocit, že toho cítím nějak moc najednou a ne vždycky se v tom lze vyznat. V takovou chvíli mi většinou pomůže se z toho vypsat. Prostě se pokusím si na papír danou situaci a pocity k ní se vázající co nejlépe popsat.
Příklad z praxe: Minulý rok jsem si našla brigádu v kavárně. Nemohla jsem se dočkat, až se ze mne stane kavárnice, baristka no prostě ta holka co tráví celé odpoledne v kavárně a ještě za to dostane zaplaceno. Jenže všechno bylo jinak. Ze dvou dní v týdnu se vyklubaly neustálé telefonáty, zda bych nemohla "výjimečně" vzít šichtu za někoho jiného a to prostě nešlo dohromady se školou. Pak se k tomu přidali zákaznicí, kteří si mysleli, že když si ve 13:05 objednají kafe, dort a toast tak to všechno nejpozději ve 13:06 budou mít na stole. A pokud tomu tak nebude, mají plné právo být protivní a výmluvně se tvářit při placení. A tak se stalo, že ani ne po dvou měsících jsem začala být vyklepaná, jak ratlík jen jsem vlezla do dveří kavárny. Jenže, já si pořád říkala, že to je třeba jen přechodné, že tomu musím dát čas. Nakonec jsem se rozhodla uchýlit se ke svému starému dobrému zvyku. Absolutně jsem se distancovala od celé situace a svých pocitů a napsala jsem příběh, nebo spíš takový popis. Příběhový popis. Popisný příběh. O holce, která pracuje v kavárně a cítí to samé co já. Cítí pocit beznaděje, když je kavárna plná k prasknutí a ona nestíhá, pocit zlosti, když jsou zákazníci protivní. Cítí jak, se jí zvedá žaludek z každého plátku toastového chleba namazaného pastem a hlavně z pachu, který naplní malou kuchyňku, když se toast zapéká. Prostě jsem napsala všechno, co mě trápilo. A pak už jsem jen sledovala, jak se s tím hrdinka popere a vyřeší tak situaci za nás obě. Nakonec jsem z kavárny odešla, protože ať už se to protagonistka snažila vyřešit jakkoli, vždycky udělala nejlíp, když místo opustila.
Psaní mi pomáhá porozumět sobě a situacím, ve kterých se nacházím.

Útěky z reality
Myslím, že tenhle důvod nikoho nepřekvapí. Je to velice prosté. Zdá se vám tento svět až moc normální? Váš život až moc všední? Chcete se stát hrdinou a porazit zlo? Vyřešit odvěkou záhadu? Zažít milostné vzplanutí? A co vám brání? Tohle všechno můžete zažít pasivně - čtením, nebo, aktivně - psaním. Já nepohrdnu ani jedním. A proto píši, abych mohla uniknout do svého vlastního světa kdykoli se mi zachce. Píši, protože v mé hlavě je celý nový svět a žijí zde stovky různých bytostí a to všechno chce ven a já nemohu jinak než to umožnit.

Miluji to
Tenhle důvod se může na první pohled zdát zbytečný, psaní je můj přeci koníček a tak je jasné, že to mám ráda. Jenže u psaní to tak není. Hlavně ve chvílích kdy dostanete skvělý nápad a nemáte po ruce ani tužku ani papír a prostě není žádný způsob, jak si nápad zaznamenat Pak se ta možnost konečně naskytne, vezmete si zápasník, ale najednou puff a všechno je pryč, v hlavě je prázdno jako by ani žádný nápad nikdy neexistoval. Nebo jindy, kdy už ležíte v posteli připraveni oddat se spánku a najednou, se vám v hlavě začne odvíjet přesně ta scéna, která vám chybí v rozepsaném příběhu nebo hůř, rovnou celý nový příběh. A také to může být úplně naopak. Zoufale toužíte psát, zíráte na prázdnou stránku, stačí už jen popadnout pero, jenže slova z vás ne a ne vylézt. Můžete mít tucet skvělých nápadů, ale ta psací čakra je prostě zablokovaná. Ale víte co? Tohle všechno je jen maličkost v porovnání s pocitem, který se dostaví, když konečně tvůrčí krizi překonáte. Najednou je ta radost zpátky, najednou se v tom zase vyžíváte. Napíšete pět povídek, tří básně a deset scén, které se prostě jednou můžou hodit. A pak se k tomu neustále vracíte, a upravujete to a říkáte si jak je to skvělý, a jak je to psaní skvělý a jak je prostě všechno skvělý. Jenže, pak zase přijde ten nápad předurčený k zapomenutí nebo se dostaví ta tvůrčí krize a všechno je zase v kýblu. A pak to najednou překonáte a píšete, až se z vás kouří. No a pak zase ten zapomenutý nápad a nepsaní a tak pořád, pořád dokola. Takže se vlastně nemůžeme divit, že spisovatelé jsou většinou podivíni na pokraji zhroucení.
Jenže ono to zato prostě stojí.

Chci tvořit
Víte, já nejsem nijak zvlášť nadaná, co se ručních prací týče. Nikdy nezapomenu, když jsme na základní škole vyráběli stojánek na ubrousky a celá třída dostala jedničku a já jediná dvojku. A ani kreslení není moje silná stránka, vždycky mám přesnou představu o tom, co chci nakreslit, ale ve finále z toho vzejde přesný opak počáteční vize. Jsem prostě typ člověka, co pořád ještě občas přetahuje v omalovánkách. A proto miluji psaní. Je úplně jedno jak šikovná na ruce jsem (teda jako občas mi dělá problém to po sobě přečíst, ale nějak se to vždycky dá), při psaní můžu tvořit, jak se mi zachce. Miluji ten pocit, že tvořím celé nové světy a postavy. Vdechuji jim život a uplácávám, je do podoby v jaké je chci mít. Neomezuje mě moje nepraktičnost, právě naopak. Při psaní záleží jen na fantazii a její velikosti.

Vše je dovoleno
Miluji psaní, protože vraždit lidi, případně je nechávat vraždit se navzájem a neustále je dostávat do psychicky vypjatých situací a ani pak jim nedat to co chtějí je v reálném světě považováno za nelegální a neetické.

Přítel

26. května 2018 v 14:11 | Barbora |  Povídky

Seděl jsem v jeho pokoji, na jeho posteli a v rukou žmoulal jeho povlečení. Jeho, všechno bylo jeho, jako vždycky. I já jsem byl jeho. Díval jsem se z okna a přivíral víčka před sluncem. Snažil jsem si vzpomenout, jak to vlastně začalo, to naše přátelství. Moje a Martinovo. Vždycky, když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že si nevzpomínám na dobu, kdy bychom se neznali. Myslím, že nemám jedinou vzpomínku, ve které by Martin nebyl. Zajímalo by mě, jestli Martin nějakou má, tu vzpomínku, ve které já nejsem. Možná, že to začalo na dětském hřišti, když jste malí, myslíte si, že váš domov a pískoviště je celý svět a tak se také všechny důležité věci stanou právě tam. Zatímco ostatní děti okusovaly lopatky, jedly písek nebo ho házely všude kolem sebe, já a Martin jsme seděli na kraji pískoviště a stavěli bábovky. Pak přišla školka, ale ani tam to nebylo jiné, stavěli jsme puzzle, hráli jsme"Člověče, nezlob se" nebo na schovávanou. Málokdy jsme se bavili s ostatními dětmi. Já vlastně nikdy. A bylo to tak i dál, na základní škole, na gymnáziu a pak… Pak se to začalo měnit. Martin si našel další kamarády. Trávil čas s nimi. A čím víc on byl sám sebou, tím méně jsem existoval. Ale dneska se to vyřeší, pozval mě k sobě, aby se mi omluvil. Tím jsem si jistý. Konečně slyším jeho kroky na schodech, dveře se rozletí a do místnosti vběhne Martin. Je rozesmátý a je cítit venkem. "Martine," s úsměvem se postavím. "Adame," odpoví a úsměv mu klouže ze rtů. Dívá se na mě a netváří se nijak. "Martine, konečně se zase vidíme. Už jsem o tebe měl strach. Co jsi dělal celé ty dny? A proboha, proč máš bundu, když je léto?" Směju se a snažím se o přátelský tón. "Je podzim," zamumlá a přejde k oknu. Jeho odpověď mě zasáhne jako kopanec do hrudi. "Jak to myslíš, že je podzim? Jsem si jistý, že je červenec. No tak, přestaň si ze mě utahovat. Jsou to dva měsíce, co jsi odmaturoval, a teď máš prázdniny až do začátku semestru. No tak, je červenec. Prosím, řekni, že je. Řekni, že je červenec." Moje prosba je ale zbytečná, přes jeho rameno vidím skrz okno do parku. Stromy jsou barevné a chodníky zmizely pod nánosy spadaného listí. "Byl jsem pryč skoro čtyři měsíce," zašeptal jsem. Konečně se Martin ke mně otočil. "Je mi to líto, ale je konec. Už nejsme přátelé. Už tě nepotřebuju." Bylo mi, jako by se někdo snažil vyvrhnout mě zaživa. Cítil jsem hrozivý pocit kolem srdce, jako kdyby mi ho Martin spolu se svými slovy vytrhával z hrudi. Roztřeseně jsem se podíval na místo, odkud bolest pramenila. A skutečně. Nic tam nebylo. Uprostřed hrudi jsem měl díru. A to nebylo všechno. Červené tričko, které jsem měl na sobě, bylo najednou šedivé a stejně tak má kůže. Zvedl jsem ruce před obličej. S rostoucí hrůzou jsem je prohlížel ze všech stran. Blednul jsem. Barvy se vytrácely. "Ne, přestaň! Prosím, přestaň!" Ječel jsem na Martina, ale on jako by mě vůbec neslyšel. "Neexistuješ. Jsi jen výmysl v mojí hlavě, vysnil jsem si tě. Nejsi, neexistuješ," opakoval. S každým slovem nabýval většího klidu, jako by se slovy vypouštěl i všechny své těžkosti. "Prosím tě, no tak, neužili jsme si snad spolu spousty legrace. Já a ty, kamarádi na život a na smrt." Můj hlas zněl prosebně. Konečně se na mě Martin zase podíval, rty se mu roztáhly do šíleného úsměvu a oči měl podivně rozšířené. "Legrace," zasmál se. "Tak legrace, říkáš. A to kdy přesně? Dobře, Adame pojďme si zavzpomínat na starý, dobrý časy." Smál se, téměř hystericky. "No jo, ale staly se vůbec tyhle dobrý časy?" "Samozřejmě že se staly. Třeba když jsme si spolu hráli ve školce." Horečně jsem si snažil vybavit všechny společné zážitky, zatímco jsem sledoval své vytrácející se nohy. "Myslíš, třeba když jsme si hráli na schovávanou? Jak jsem tě pořád musel hledat a nikdy jsi mě nenechal se schovávat?" Opáčil, teď už o něco klidnějším hlasem. "Prosím, prosím, Adame, já se chci taky schovávat. Proč musím pořád pikat jenom já? Prosí malý chlapec ve žluté pláštěnce svého kamaráda. Ten ale jen založí ruce na prsou a odbude ho. "Musíš pikat, protože jsi moc malý na to, aby ses schovával. Navíc jsi hloupý a já chytrý a nikdy by jsi mě nenašel." Vyšší z obou chlapců se rozběhl pryč. Klučík v pláštěnce se opřel o strom a začal počítat do dvaceti. Sousedka pozorujíc situaci z okna si stěžuje manželovi, že ten kluk od vedle už zase mluví do vzduchu." Výjev mi projel před očima jako zrychlený film. Vážně to takhle bylo? "Dobře, no tak třeba tenkrát, když jsi nastoupil na gympl a…" "A ty jsi mi namluvil, že jsem moc velká nula na to, aby se semnou někdo bavil," skočil mi Martin do řeči. "Vůbec se s nimi nebav. Podívej, jak se na tebe dívají. Pomlouvají tě a soudí. Nech je být. Já jsem ti lepším kamarádem." Poslouchá hnědovlasý kluk rady svého "kamaráda". Černovlasý stejně starý chlapec sedící vedle něj v lavici mu je našeptává celé čtyři roky. Ale kdybyste se zeptali, s kým si to povídá, všichni ve třídě by řekli, že Martin sedí v lavici sám." "Dobře Martine, přiznávám, že to byla chyba. Ale já to dělal, abych tě uchránil. Lidé jsou zlí, je lepší se jim vyhýbat." Přesvědčoval jsem ho, teď už se mi vytratila celá dolní polovina těla. "A víš, co byla největší prdel, kterou jsme si spolu užili? Když se moji rodiče rozváděli a ty jsi mi říkal, že je to moje vina. To byla vážně sranda." Ramena se mu třásla zlostí a pěsti měl zaťaté. Už toho ze mě moc nezbývalo. Takže takhle je cítit konec? "Jsem tvůj imaginární kamarád. Jakého jsi mě chtěl, takového mě máš." "Jenže já už tě nechci."

Před nějakou dobou jsem se zúčastnila jedné nejmenované (nepamatuju si totiž jméno) literární soutěže.
No co si budeme povídat, porota musela být negramotná, protože jsem se neumístila na prvním místě. Což mi udělalo díru do mé představy, že jsem přišla na svět, abych Vás spasila od brakové literatury. Ale co, image nepochopeného umělce je stejně mnohem přitažlivější než cenami ověšená bezduchost. Ovšem i tak jsem se svým neúspěchem musela chvilku vyrovnávat:
Seru na to, už nikdy nic nenapíšu
Ježiši co je mi po nějaký soutěži, hlavně, když mě to psaní baví
Možná, prostě nejsem dost dobrá
Myslíš si, že Bukowskiho zajímalo, jestli něco vyhrál? Ne bylo mu to fuk, chtěl psát a tak prostě psal
Tak to aspoň přidej na ten blog
Je to první ze čtyř textů, které jsem do soutěže poslala a když to vezmu pozitivně tak mám aspoň předepsané čtyři články.

Nový začátek aneb Tentokrát to neposeru

26. května 2018 v 12:52 | Barbora |  Ode mě
Píše se den 26. Měsíc květen. Rok 2018 a tento blog bude 1 června slavit čtvrté narozeniny.
Takže podle mých naivních výpočtů, které jsem si dělala, když mi bylo 14, jsem už dávno měla být ukrutně slavná bloggerka, měla jsem si aspoň jednou sednout na červený gauč u Krause (Bylo mi 14 tak mě prosím omluvte. Já už si odpustila.) a moje jméno mělo figurovat na soupisce nominovaných na Nobelovu cenu nejen za literaturu ale rovnou za mír (toho bych dosáhla svými děsně duchaplnými básněmi o tom, jak se všichni máme mít rádi, když jsme z tý jedný mámy).
No, ale ono se to jaksi nestalo. Možná za to může fakt, že nejsem zrovna matematický talent a tak jsem se někde přepočítala, nebo za to může to, že jsem za celé čtyři roky napsala pouhopouhých cca 30 článků, ale mnohem pravděpodobnější je spiknutí a korupce. A tak jsem se na to vykašlala a skoro celý rok si na blog ani nevzpomněla.
Jenže, včera navečír se cosi stalo.
Tak si tak v klidu sedím, upíjím Frisko (to je úplně slabounký, takže alkohol z ničeho vinit nemůžu) a prostě existuju, když v tom mi na rameno zaklepe moje snílkovské, naivní a lehce dětinské já.
Vzpomínáš, když jsi chtěla být spisovatelka?
Vzpomínám, já totiž pořád chci. Jenže to není lehký. Dneska je víc spisovatelů než čtenářů.
Tak aspoň piš na ten blog.

A než jsem to stačila poslat do patřičných mezí, bylo pryč, ale ten nápad o návratu zůstal.
Napadlo mě, že je to třeba jen zatmění smyslů, jenže pak jsem zjistila, že téma týdne zní "Začátek a konec" a jestli tohle není znamení tak už nevím.
A to je celý. Tak se stalo, že tu zase straším.
Ale je jasný, že pár věcí se musí změnit.
Předně, by bylo fajn přidávat víc než jeden a půl článku za měsíc.
Zadruhé, říkám sbohem starý přezdívce a přestávám se stydět za svoje jméno (stejně už jsem zapomněla co mě to na tý Barboře tak vytáčelo).
Taky bych se měla zamyslet nad rubrikami a vzhledem (já jsem ráda, že najdu to nastavení rubrik, takže na nový kabát stejně nedojde).
Po dlouhém rozmýšlení jsem se taky rozhodla, že starý články tu nechám. Vždyť ostuda musí být a taky by tenhle článek ztratil smysl a taky můžu sledovat ten progres.
Takže vzhůru do boje!

Štěstí a neštěstí

8. června 2017 v 19:14 | Bridget |  Články na téma týdne
Co když je to tak správně? Co když je to tak dobře? Možná mě tak trápí, protože si to zasloužím. Možná mě nechává tak trpět, protože všechno to štěstí, které mám musím vykompenzovat bolestí.
Mohu se vzdělávat, mám svá práva a nikdo mě nepovažuje za méněcennou jen proto že jsem žena. Má rodina je skvělá a zdravá. Mám dobré kamarády, kterých sice není moc, ale to jsou mi bližší. Netrpím nedostatkem. Nemám si na co stěžovat. A přesto mě on - má mysl neustále zabíjí. A přesto, jsem svůj konec viděla v nekonečně mnoho obměnách. Ale stále mi připomíná, že je to tak možná v pořádku. Co když je to tak normální, že lidé co mají štěstí z venku budou nešťastní zevnitř? Asi je to tak OK.
Jisté je, že jestli si mám vybrat mezi vlastním duševním klidem a štěstím své rodiny, tak pavouk v mé hlavě klidně může dál brnkat na mou příčetnost. Já si totiž vždycky vyberu svou rodinu. Vždycky jim dám přednost. Vždycky ustoupím své štěstí před tím jejich. Nevadí mi to. Tak je to totiž nejspíš lepší. Tak je to správné. Jsou lepšími lidmi než jsem já. Oni si to zaslouží.

Kam dál