"Cena se nevyjadřuje jen v dolarech a centech, ale i v potu a krvi, nudě, rozbitých domovech, rozdrcených ideálech, nemoci a šílenství." - Henry Miller

Pohřeb

12. července 2018 v 15:42 | Barbora |  Povídky
Celý den bylo počasí na nic. Foukal studený vítr a co chvíli začínalo pršet. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, nedivil bych se, kdyby moji patetičtí příbuzní sledovali předpověď počasí celé týdny dopředu, jen aby našli ten nejchladnější, nejpochmurnější den. Den, který je jako dělaný pro pohřeb. Nejspíš budou říkat všechny ty hloupé věci jako: "O Bože, podívejte, i nebe truchlí nad naší ztrátou." Jo, na tohle je užije. Už aby to divadlo bylo za námi. A na náladě mi nepřidala ani cesta na hřbitov, na můj vkus byla moc dlouhá. Skoro jsem se začínal bát, že si pomačkám oblek. Doufám, že tomu kreténovi, co řídí, někdo brzy sebere řidičák. Obřad začal chvilku po mém příjezdu, výtečně, alespoň něco jde podle plánu. Radost mi ale vydržela jen krátce. Nemusel jsem se na své milované ani podívat a bylo mi jasné, jak se kdo chová a tváří. Moje drahá manželka je jistě na pokraji zhroucení, opírá se o svou matku, mou (ještě více drahou) tchýni. Ta pro změnu nasadila výraz silné mučednice. Nesnáším je obě. Díky Bohu za mého bratra, u kterého jsem vždy našel pochopení a hlavně úkryt před jejich řečmi a vrtochy, jimiž mě trávily s takovou vytrvalostí, až jsem si říkal, jestli snad nemají předky v rodině Borgiů. Avšak byly tu i světlejší stránky povahy mé ženy, které jí nemohu ani v nejmenším vytýkat, například její absolutní chladnost vůči všem mým milostným návrhům, které jsem jí během našeho manželství učinil. Jistě jako mladého juru mě to vytáčelo jako vývrtka špunt, ale teď jsem za to neskonale vděčný. Aspoň nemusím zakoušet hrozivá muka, jaké jistě zakouší každý muž, který zjišťuje, že se jeho děti podobají zahradníkovi, nebo hůř jemu samotnému. Obřad mě začal brzy nudit. Stálo mě mnoho úsilí udržet oči otevřené, zatímco jsem poslouchal toho unylého chlápka v nepadnoucím obleku, který vedl poslední rozloučení. Pohřební služby mého rodného města mě nikdy nepřestanou udivovat. Ten předchozí pracovník tedy taky nebyl žádný Cicero, ale aspoň mu smuteční hosté neusínali jako miminka po dudlíku namočeném v pivu. Vzpomínám si na pohřeb svého pradědy, tenkrát jsme málem pohřbívali i dědu, naštěstí se ale ukázalo, že jen tvrdě usnul, právě vinou uspávajícího hlasu stejného řečníka, který teď uspával mě. Sice můj drahý děd zesnul nedlouho po této události, ale ty dva týdny babiččina provinilého výrazu pokaždé, když se na dědu podívala, za to stály. Babička to tenkrát přeci jen trochu přehnala, když ve chvíli domnělé smrti svého manžela začala shánět letenky do Las Vegas. Nu což, dost vzpomínání na mou poněkud potřeštěnou rodinu. Raději věnuji vzpomínku svému drahému bratrovi, se kterým jsem podnikl mnoho dobrodružných výprav do exotických krajů. Ale musím si také přiznat, že naše poslední výprava ze své dobrodružnosti mnohé ztratila. Člověka to nesmí překvapit, takové věci se dějí vždy, když vás doprovází manželka. V tomto případě to byla nová žena mého bratra. Ano, ano i tato mrcha tu dnes je. Ta hamižná furie by si takovou akci nenechala ujít. Jistě se nenápadně rozhlíží a doufá, že zahlédne fotografy aspoň z místních druhořadých plátků. Jejím největším snem, poté co vzdala svou snahu stát se zpěvačkou, je, aby všichni věděli, že teď patří k té zazobané rodině vlastnící přes půlku města. Avšak teď už se obřad pomalu chýlí ke konci. Konečně je rakev pomalu spuštěna do hrobu, a smuteční hosté jeden po druhém přicházejí vzdát poslední hold. Nebo tak něco. Má žena, navzdory zvyklostem, přistoupí k hrobu až úplně poslední. Znám ji dost dobře na to, abych věděl, že teď tu bude stát a afektovaně si otírat slzy, dokud nebude na hřbitově úplně sama, a neučiní tak za dost své nové image truchlící vdovy. Nu což, aspoň tuto poslední scénku jí prominu, jako dík za to, že vybrala tak pohodlnou rakev. Jen doufám, že sem za mnou nebude chodit moc často, přeci jen nemám nejmenší tušení, jak dlouho vlastně taková reinkarnace trvá. Možná jsem se měl raději nechat zpopelnit.
 

Kdo jsem? Kdo nejsem?

20. června 2018 v 17:56 | Barbora |  Články na téma týdne
Tento text, jsem objevila v mém "psacím" deníku již před delší dobou. Sice si nepamatuji, kdy jsem ho napsala, ale vím, proč jsem ho psala. Souvisí s pastí, do které jsem se chytla, když jsem přijala přesvědčení, že teprve, když sami sebe skutečně známe, můžeme být šťastní. Ale jak můžeme sami sebe skutečně znát, když jsme každý den někým jiným, když se každý den měníme, rosteme a každý den se znovu poznáváme?

Nemám ráda matematiku, nejde mi a přijde mi únavné, jak musíme řešit její problémy jako bychom neměli těch svých dost. A svůj podíl na mé nechuti nesou i čísla, která jsou nafoukaná, myslí si, že dokáží definovat všechno na světě a přitom ani nevědí, že ty nejdůležitější věci nelze spočítat, změřit ani zvážit. Nemám ráda matiku, protože není pravda, že každý problém má své řešení. Nemám ráda ani elektronické čtečky, protože není pravda, že knihy jsou nepraktický přežitek. A nemám ráda staré lidi, protože mi připomínají, čím jednou možná budu a nemám ráda malé děti, protože mi připomínají, čím už nikdy nebudu. A nemám ráda ani lidi ve středním věku protože mě straší, čím se jednou mohu stát a nemám ráda lidi v mém věku, protože mě děsí, čím možná jsem. A mojí superschopností je najít knihkupectví kdekoli a vypít litr kafe na posezení a upřednostňovat fiktivní postavy před skutečnými lidmi. Takže jsem věčně bez peněz, neustále se mi chce na záchod a mám jen pár přátel (tím myslím, ty reálné, těch fiktivních je nespočitatelně), ale vždycky mám co číst, vždycky mám dost energie na ponocování s knihou a nelámu si hlavu s tím, kdo je pravý přítel a kdo jen falešný parazit. A kdybych byla barvou chtěla bych být žlutou nebo fialovou. A kdybych měla být jídlem, chtěla bych být něčím kalorickým, něčím co má každý rád. Ale také bych mohla být něčím, co nemá rád nikdo, růžičkovou kapustou nebo polentovou kaší. A kdybych byla knihou, chtěla bych být nějakou dobrou klasikou, kterou si každý přečte, třeba Červeným a černým, Spalovačem mrtvol nebo Velkým Gatsbym. Ale dost možná bych byla něčím, co nikdo nečte - románem od Prousta nebo Zločinem a trestem, a v této knize bych chtěla být tou částí se zločinem, ale spíš bych byla trestem a ve Vojně a míru, bych chtěla být mírem, ale asi bych byla vojnou a v Severu proti jihu bych nebyla ničím. A kdybych měla být filmem, nechtěla bych být ničím co je dnes oblíbené, protože to bych byla pornem nebo spíš nekonečným seriálem. A kdybych mohla potkat jakéhokoli spisovatele, nechtěla bych potkat Kafku, protože jak se mu chcete podívat do očí, když víte, že z Proměny udělali komiks. A když bych si mohla vybrat, byla bych raději básní než básníkem. Protože básníci lžou, když říkají, že bolest je romantická. Bolest je prostě bolest. Nepomůže ti vyrůst ani otužit charakter, prostě jen bude kurevsky hodně bolet. A stejné je to se zlomeným srdcem, není na něm nic poetického. To až básníci to vše přikrášlí. To až básníci ti řeknou, že to co prožíváš, stojí za oslavu slovem. Ale v něčem, v něčem jsem přeci jen vinna, stejně jako ti básníci - vyžívám se v bolesti a v milování lidí, kteří nikdy nebudou lásku oplácet a také v pompézních koncích. Bože, jak já miluji okázalé konce. Ale teď mě zrovna žádný takový konec nenapadá. A tak prostě napíšu, že se stále hledám a že odcházím domů a že konec je právě TEĎ.

Pět důvodů proč miluji psaní

3. června 2018 v 12:17 | Barbora |  Články na téma týdne
Porozumění sama sobě
Možná je to součástí dospívání nebo je to rys mojí povahy, ale často mívám pocit, že toho cítím nějak moc najednou a ne vždycky se v tom lze vyznat. V takovou chvíli mi většinou pomůže se z toho vypsat. Prostě se pokusím si na papír danou situaci a pocity k ní se vázající co nejlépe popsat.
Příklad z praxe: Minulý rok jsem si našla brigádu v kavárně. Nemohla jsem se dočkat, až se ze mne stane kavárnice, baristka no prostě ta holka co tráví celé odpoledne v kavárně a ještě za to dostane zaplaceno. Jenže všechno bylo jinak. Ze dvou dní v týdnu se vyklubaly neustálé telefonáty, zda bych nemohla "výjimečně" vzít šichtu za někoho jiného a to prostě nešlo dohromady se školou. Pak se k tomu přidali zákaznicí, kteří si mysleli, že když si ve 13:05 objednají kafe, dort a toast tak to všechno nejpozději ve 13:06 budou mít na stole. A pokud tomu tak nebude, mají plné právo být protivní a výmluvně se tvářit při placení. A tak se stalo, že ani ne po dvou měsících jsem začala být vyklepaná, jak ratlík jen jsem vlezla do dveří kavárny. Jenže, já si pořád říkala, že to je třeba jen přechodné, že tomu musím dát čas. Nakonec jsem se rozhodla uchýlit se ke svému starému dobrému zvyku. Absolutně jsem se distancovala od celé situace a svých pocitů a napsala jsem příběh, nebo spíš takový popis. Příběhový popis. Popisný příběh. O holce, která pracuje v kavárně a cítí to samé co já. Cítí pocit beznaděje, když je kavárna plná k prasknutí a ona nestíhá, pocit zlosti, když jsou zákazníci protivní. Cítí jak, se jí zvedá žaludek z každého plátku toastového chleba namazaného pastem a hlavně z pachu, který naplní malou kuchyňku, když se toast zapéká. Prostě jsem napsala všechno, co mě trápilo. A pak už jsem jen sledovala, jak se s tím hrdinka popere a vyřeší tak situaci za nás obě. Nakonec jsem z kavárny odešla, protože ať už se to protagonistka snažila vyřešit jakkoli, vždycky udělala nejlíp, když místo opustila.
Psaní mi pomáhá porozumět sobě a situacím, ve kterých se nacházím.

Útěky z reality
Myslím, že tenhle důvod nikoho nepřekvapí. Je to velice prosté. Zdá se vám tento svět až moc normální? Váš život až moc všední? Chcete se stát hrdinou a porazit zlo? Vyřešit odvěkou záhadu? Zažít milostné vzplanutí? A co vám brání? Tohle všechno můžete zažít pasivně - čtením, nebo, aktivně - psaním. Já nepohrdnu ani jedním. A proto píši, abych mohla uniknout do svého vlastního světa kdykoli se mi zachce. Píši, protože v mé hlavě je celý nový svět a žijí zde stovky různých bytostí a to všechno chce ven a já nemohu jinak než to umožnit.

Miluji to
Tenhle důvod se může na první pohled zdát zbytečný, psaní je můj přeci koníček a tak je jasné, že to mám ráda. Jenže u psaní to tak není. Hlavně ve chvílích kdy dostanete skvělý nápad a nemáte po ruce ani tužku ani papír a prostě není žádný způsob, jak si nápad zaznamenat Pak se ta možnost konečně naskytne, vezmete si zápasník, ale najednou puff a všechno je pryč, v hlavě je prázdno jako by ani žádný nápad nikdy neexistoval. Nebo jindy, kdy už ležíte v posteli připraveni oddat se spánku a najednou, se vám v hlavě začne odvíjet přesně ta scéna, která vám chybí v rozepsaném příběhu nebo hůř, rovnou celý nový příběh. A také to může být úplně naopak. Zoufale toužíte psát, zíráte na prázdnou stránku, stačí už jen popadnout pero, jenže slova z vás ne a ne vylézt. Můžete mít tucet skvělých nápadů, ale ta psací čakra je prostě zablokovaná. Ale víte co? Tohle všechno je jen maličkost v porovnání s pocitem, který se dostaví, když konečně tvůrčí krizi překonáte. Najednou je ta radost zpátky, najednou se v tom zase vyžíváte. Napíšete pět povídek, tří básně a deset scén, které se prostě jednou můžou hodit. A pak se k tomu neustále vracíte, a upravujete to a říkáte si jak je to skvělý, a jak je to psaní skvělý a jak je prostě všechno skvělý. Jenže, pak zase přijde ten nápad předurčený k zapomenutí nebo se dostaví ta tvůrčí krize a všechno je zase v kýblu. A pak to najednou překonáte a píšete, až se z vás kouří. No a pak zase ten zapomenutý nápad a nepsaní a tak pořád, pořád dokola. Takže se vlastně nemůžeme divit, že spisovatelé jsou většinou podivíni na pokraji zhroucení.
Jenže ono to zato prostě stojí.

Chci tvořit
Víte, já nejsem nijak zvlášť nadaná, co se ručních prací týče. Nikdy nezapomenu, když jsme na základní škole vyráběli stojánek na ubrousky a celá třída dostala jedničku a já jediná dvojku. A ani kreslení není moje silná stránka, vždycky mám přesnou představu o tom, co chci nakreslit, ale ve finále z toho vzejde přesný opak počáteční vize. Jsem prostě typ člověka, co pořád ještě občas přetahuje v omalovánkách. A proto miluji psaní. Je úplně jedno jak šikovná na ruce jsem (teda jako občas mi dělá problém to po sobě přečíst, ale nějak se to vždycky dá), při psaní můžu tvořit, jak se mi zachce. Miluji ten pocit, že tvořím celé nové světy a postavy. Vdechuji jim život a uplácávám, je do podoby v jaké je chci mít. Neomezuje mě moje nepraktičnost, právě naopak. Při psaní záleží jen na fantazii a její velikosti.

Vše je dovoleno
Miluji psaní, protože vraždit lidi, případně je nechávat vraždit se navzájem a neustále je dostávat do psychicky vypjatých situací a ani pak jim nedat to co chtějí je v reálném světě považováno za nelegální a neetické.
 


Přítel

26. května 2018 v 14:11 | Barbora |  Povídky

Seděl jsem v jeho pokoji, na jeho posteli a v rukou žmoulal jeho povlečení. Jeho, všechno bylo jeho, jako vždycky. I já jsem byl jeho. Díval jsem se z okna a přivíral víčka před sluncem. Snažil jsem si vzpomenout, jak to vlastně začalo, to naše přátelství. Moje a Martinovo. Vždycky, když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že si nevzpomínám na dobu, kdy bychom se neznali. Myslím, že nemám jedinou vzpomínku, ve které by Martin nebyl. Zajímalo by mě, jestli Martin nějakou má, tu vzpomínku, ve které já nejsem. Možná, že to začalo na dětském hřišti, když jste malí, myslíte si, že váš domov a pískoviště je celý svět a tak se také všechny důležité věci stanou právě tam. Zatímco ostatní děti okusovaly lopatky, jedly písek nebo ho házely všude kolem sebe, já a Martin jsme seděli na kraji pískoviště a stavěli bábovky. Pak přišla školka, ale ani tam to nebylo jiné, stavěli jsme puzzle, hráli jsme"Člověče, nezlob se" nebo na schovávanou. Málokdy jsme se bavili s ostatními dětmi. Já vlastně nikdy. A bylo to tak i dál, na základní škole, na gymnáziu a pak… Pak se to začalo měnit. Martin si našel další kamarády. Trávil čas s nimi. A čím víc on byl sám sebou, tím méně jsem existoval. Ale dneska se to vyřeší, pozval mě k sobě, aby se mi omluvil. Tím jsem si jistý. Konečně slyším jeho kroky na schodech, dveře se rozletí a do místnosti vběhne Martin. Je rozesmátý a je cítit venkem. "Martine," s úsměvem se postavím. "Adame," odpoví a úsměv mu klouže ze rtů. Dívá se na mě a netváří se nijak. "Martine, konečně se zase vidíme. Už jsem o tebe měl strach. Co jsi dělal celé ty dny? A proboha, proč máš bundu, když je léto?" Směju se a snažím se o přátelský tón. "Je podzim," zamumlá a přejde k oknu. Jeho odpověď mě zasáhne jako kopanec do hrudi. "Jak to myslíš, že je podzim? Jsem si jistý, že je červenec. No tak, přestaň si ze mě utahovat. Jsou to dva měsíce, co jsi odmaturoval, a teď máš prázdniny až do začátku semestru. No tak, je červenec. Prosím, řekni, že je. Řekni, že je červenec." Moje prosba je ale zbytečná, přes jeho rameno vidím skrz okno do parku. Stromy jsou barevné a chodníky zmizely pod nánosy spadaného listí. "Byl jsem pryč skoro čtyři měsíce," zašeptal jsem. Konečně se Martin ke mně otočil. "Je mi to líto, ale je konec. Už nejsme přátelé. Už tě nepotřebuju." Bylo mi, jako by se někdo snažil vyvrhnout mě zaživa. Cítil jsem hrozivý pocit kolem srdce, jako kdyby mi ho Martin spolu se svými slovy vytrhával z hrudi. Roztřeseně jsem se podíval na místo, odkud bolest pramenila. A skutečně. Nic tam nebylo. Uprostřed hrudi jsem měl díru. A to nebylo všechno. Červené tričko, které jsem měl na sobě, bylo najednou šedivé a stejně tak má kůže. Zvedl jsem ruce před obličej. S rostoucí hrůzou jsem je prohlížel ze všech stran. Blednul jsem. Barvy se vytrácely. "Ne, přestaň! Prosím, přestaň!" Ječel jsem na Martina, ale on jako by mě vůbec neslyšel. "Neexistuješ. Jsi jen výmysl v mojí hlavě, vysnil jsem si tě. Nejsi, neexistuješ," opakoval. S každým slovem nabýval většího klidu, jako by se slovy vypouštěl i všechny své těžkosti. "Prosím tě, no tak, neužili jsme si snad spolu spousty legrace. Já a ty, kamarádi na život a na smrt." Můj hlas zněl prosebně. Konečně se na mě Martin zase podíval, rty se mu roztáhly do šíleného úsměvu a oči měl podivně rozšířené. "Legrace," zasmál se. "Tak legrace, říkáš. A to kdy přesně? Dobře, Adame pojďme si zavzpomínat na starý, dobrý časy." Smál se, téměř hystericky. "No jo, ale staly se vůbec tyhle dobrý časy?" "Samozřejmě že se staly. Třeba když jsme si spolu hráli ve školce." Horečně jsem si snažil vybavit všechny společné zážitky, zatímco jsem sledoval své vytrácející se nohy. "Myslíš, třeba když jsme si hráli na schovávanou? Jak jsem tě pořád musel hledat a nikdy jsi mě nenechal se schovávat?" Opáčil, teď už o něco klidnějším hlasem. "Prosím, prosím, Adame, já se chci taky schovávat. Proč musím pořád pikat jenom já? Prosí malý chlapec ve žluté pláštěnce svého kamaráda. Ten ale jen založí ruce na prsou a odbude ho. "Musíš pikat, protože jsi moc malý na to, aby ses schovával. Navíc jsi hloupý a já chytrý a nikdy by jsi mě nenašel." Vyšší z obou chlapců se rozběhl pryč. Klučík v pláštěnce se opřel o strom a začal počítat do dvaceti. Sousedka pozorujíc situaci z okna si stěžuje manželovi, že ten kluk od vedle už zase mluví do vzduchu." Výjev mi projel před očima jako zrychlený film. Vážně to takhle bylo? "Dobře, no tak třeba tenkrát, když jsi nastoupil na gympl a…" "A ty jsi mi namluvil, že jsem moc velká nula na to, aby se semnou někdo bavil," skočil mi Martin do řeči. "Vůbec se s nimi nebav. Podívej, jak se na tebe dívají. Pomlouvají tě a soudí. Nech je být. Já jsem ti lepším kamarádem." Poslouchá hnědovlasý kluk rady svého "kamaráda". Černovlasý stejně starý chlapec sedící vedle něj v lavici mu je našeptává celé čtyři roky. Ale kdybyste se zeptali, s kým si to povídá, všichni ve třídě by řekli, že Martin sedí v lavici sám." "Dobře Martine, přiznávám, že to byla chyba. Ale já to dělal, abych tě uchránil. Lidé jsou zlí, je lepší se jim vyhýbat." Přesvědčoval jsem ho, teď už se mi vytratila celá dolní polovina těla. "A víš, co byla největší prdel, kterou jsme si spolu užili? Když se moji rodiče rozváděli a ty jsi mi říkal, že je to moje vina. To byla vážně sranda." Ramena se mu třásla zlostí a pěsti měl zaťaté. Už toho ze mě moc nezbývalo. Takže takhle je cítit konec? "Jsem tvůj imaginární kamarád. Jakého jsi mě chtěl, takového mě máš." "Jenže já už tě nechci."

Před nějakou dobou jsem se zúčastnila jedné nejmenované (nepamatuju si totiž jméno) literární soutěže.
No co si budeme povídat, porota musela být negramotná, protože jsem se neumístila na prvním místě. Což mi udělalo díru do mé představy, že jsem přišla na svět, abych Vás spasila od brakové literatury. Ale co, image nepochopeného umělce je stejně mnohem přitažlivější než cenami ověšená bezduchost. Ovšem i tak jsem se svým neúspěchem musela chvilku vyrovnávat:
Seru na to, už nikdy nic nenapíšu
Ježiši co je mi po nějaký soutěži, hlavně, když mě to psaní baví
Možná, prostě nejsem dost dobrá
Myslíš si, že Bukowskiho zajímalo, jestli něco vyhrál? Ne bylo mu to fuk, chtěl psát a tak prostě psal
Tak to aspoň přidej na ten blog
Je to první ze čtyř textů, které jsem do soutěže poslala a když to vezmu pozitivně tak mám aspoň předepsané čtyři články.

Nový začátek aneb Tentokrát to neposeru

26. května 2018 v 12:52 | Barbora |  Ode mě
Píše se den 26. Měsíc květen. Rok 2018 a tento blog bude 1 června slavit čtvrté narozeniny.
Takže podle mých naivních výpočtů, které jsem si dělala, když mi bylo 14, jsem už dávno měla být ukrutně slavná bloggerka, měla jsem si aspoň jednou sednout na červený gauč u Krause (Bylo mi 14 tak mě prosím omluvte. Já už si odpustila.) a moje jméno mělo figurovat na soupisce nominovaných na Nobelovu cenu nejen za literaturu ale rovnou za mír (toho bych dosáhla svými děsně duchaplnými básněmi o tom, jak se všichni máme mít rádi, když jsme z tý jedný mámy).
No, ale ono se to jaksi nestalo. Možná za to může fakt, že nejsem zrovna matematický talent a tak jsem se někde přepočítala, nebo za to může to, že jsem za celé čtyři roky napsala pouhopouhých cca 30 článků, ale mnohem pravděpodobnější je spiknutí a korupce. A tak jsem se na to vykašlala a skoro celý rok si na blog ani nevzpomněla.
Jenže, včera navečír se cosi stalo.
Tak si tak v klidu sedím, upíjím Frisko (to je úplně slabounký, takže alkohol z ničeho vinit nemůžu) a prostě existuju, když v tom mi na rameno zaklepe moje snílkovské, naivní a lehce dětinské já.
Vzpomínáš, když jsi chtěla být spisovatelka?
Vzpomínám, já totiž pořád chci. Jenže to není lehký. Dneska je víc spisovatelů než čtenářů.
Tak aspoň piš na ten blog.

A než jsem to stačila poslat do patřičných mezí, bylo pryč, ale ten nápad o návratu zůstal.
Napadlo mě, že je to třeba jen zatmění smyslů, jenže pak jsem zjistila, že téma týdne zní "Začátek a konec" a jestli tohle není znamení tak už nevím.
A to je celý. Tak se stalo, že tu zase straším.
Ale je jasný, že pár věcí se musí změnit.
Předně, by bylo fajn přidávat víc než jeden a půl článku za měsíc.
Zadruhé, říkám sbohem starý přezdívce a přestávám se stydět za svoje jméno (stejně už jsem zapomněla co mě to na tý Barboře tak vytáčelo).
Taky bych se měla zamyslet nad rubrikami a vzhledem (já jsem ráda, že najdu to nastavení rubrik, takže na nový kabát stejně nedojde).
Po dlouhém rozmýšlení jsem se taky rozhodla, že starý články tu nechám. Vždyť ostuda musí být a taky by tenhle článek ztratil smysl a taky můžu sledovat ten progres.
Takže vzhůru do boje!

Štěstí a neštěstí

8. června 2017 v 19:14 | Bridget |  Články na téma týdne
Co když je to tak správně? Co když je to tak dobře? Možná mě tak trápí, protože si to zasloužím. Možná mě nechává tak trpět, protože všechno to štěstí, které mám musím vykompenzovat bolestí.
Mohu se vzdělávat, mám svá práva a nikdo mě nepovažuje za méněcennou jen proto že jsem žena. Má rodina je skvělá a zdravá. Mám dobré kamarády, kterých sice není moc, ale to jsou mi bližší. Netrpím nedostatkem. Nemám si na co stěžovat. A přesto mě on - má mysl neustále zabíjí. A přesto, jsem svůj konec viděla v nekonečně mnoho obměnách. Ale stále mi připomíná, že je to tak možná v pořádku. Co když je to tak normální, že lidé co mají štěstí z venku budou nešťastní zevnitř? Asi je to tak OK.
Jisté je, že jestli si mám vybrat mezi vlastním duševním klidem a štěstím své rodiny, tak pavouk v mé hlavě klidně může dál brnkat na mou příčetnost. Já si totiž vždycky vyberu svou rodinu. Vždycky jim dám přednost. Vždycky ustoupím své štěstí před tím jejich. Nevadí mi to. Tak je to totiž nejspíš lepší. Tak je to správné. Jsou lepšími lidmi než jsem já. Oni si to zaslouží.

Pochybnosti

27. května 2017 v 23:22 | Bridget |  Pocitový výměšky
Občas mám strach. Strach, že ze mě nikdy nic nebude.Strach že všechny moje sny zůstanou jen sny.
Poslední dobou nemám pocit, že bych psala dobře. Vlastně jsou tu teď jen dva případy - buď nepíšu vůbec, nebo to co napíšu nesnáším. Říkám si, co když jsem z toho vyrostla? Co když teď už budu psát jen takhle? Říkám si, že se z toho dostanu, že se z toho vypíšu. Ale co když ne? Co když všechno co jsem měla, jsem už napsala a teď už tu není nic o čem bych mohla psát? Co když teď už budou stránky mého deníku zaplňovat jen průměrné plky dávno vyhaslého talentu?
Na světě je přes sedm miliard lidí, ale já vždycky myslela že na mě záleží. Myslela jsem, že záleží na každém. Ale teď už jsem starší a mám strach. Strach, že přeci jen nic nejsem a ani nic nebudu. Strach, že už nikdy nenapíšu nic co by stálo zato, nic na čem by záleželo.

Před usnutím

5. března 2017 v 17:15 | Bridget |  Články na téma týdne
Ten úžasný pocit, když si lehnete do postele, vezmete si knížku, přečtete si pár stránek, zhasnete lampičku, vychutnáte si úlevný pocit uvolňujících se svalů a konečně jste připraveni vybrat si svou odměnu po náročném dnu.
Ovšem, brzy ale zjistíme, že to není tak jednoduché, minimálně pro mě ne, protože já žel bohu nepatřím mezi ty božstvem políbené, kteří si lehnou a během deseti minut spí. Což mi nepřipadá "fér", protože můj taťka mezi ně patří a když na to přijde tak vlastně i brácha. Vypadá to, že náročné usínání jsem spolu s nízkou kazivostí zubů zdědila po mamce.
O tom jakou bouři myšlenek mám před usínáním v hlavě jsem se rozepsala už dříve (článek Nespavost -http://mystorymymyself.blog.cz/1604/nespavost), teď je ale na čase napsat co dělám, když si tak ležím v posteli a nevím co s myšlenkami.
Už od mala jsem patřila mezi těch 95% lidí co si v hlavě sestavují rozhovory a situace co se nejspíš nikdy nestanou. Vysním si rozhovory a situace ale klidně i celý nový život. Sestavuji si rozhovor s profesorem na další den, nebo si připravím odpovědi na všechno na co se mě můžou zeptat moji spolužáci, a většinu z toho stejně ani nepoužiji. A když už mám dost všech takových možností a nemožností a pořád ne a ne usnout, tak už v dětství jsem si vymyslela další zábavu. Představuji si, že jsem někdo úplně jiný. Což asi není nic tak velkolepého, ale já si pro sebe vymýšlím úplně jiný život v jiné zemi a občas i v jiných světech.
Rozhodla jsem se, že tu vypíšu čtyři stěžejní proměny, které mi pomáhali a dosud , když potřebuji, v nich nacházím útočiště.

1. Já gepard
Tento příběh jsem nevyužila už dlouho, ale v době mého raného dětství, tedy v období školkovém a později i na prvním stupni patřil mezi mé nejmilejší. Představovala jsem si, že jsem nějaká šelma, nejčastěji gepard, a že se neohroženě proháním světem. Letěla jsem africkými pláněmi, občas proběhl i nějaký ten lov či souboj. Bylo mi jedno, že se gepard obvykle se lvem neporve, prostě jsem si představovala co jsem chtěla. Také jsem měla plyšového geparda, přivezla jsem si ho z výletu do ZOO, do příběhu jsem ho zakomponovala jako své mládě, které je nutné chránit. Ani nevíte jak může být takový gepardí život vyčerpávající. Usnula jsem během chviličky.

2. Já mutant
I dobrá, toto představování už opravdu může působit trochu divně, ale já jsem už poměrně dlouho velký fanda do Marvelu (přísahám, že nejsem takový ten typ fandy, kdy se Vám prostě jen líbí představitel Spidermana nebo kapitána Ameriky). Miluju jak komiksy tak filmy. Tak či onak jsem si v jisté fázi dospívání představování pozměnila a stala jsem se dívkou - mutantkou jejíž mutací byla schopnost měnit se na vlka. Takže má posedlost šelmami se mě nepustila, možná jsem byla vnitřně přesvědčená, že jsem se měla narodit jako šelma, no kdo ví. Později jsem tuto svou postavu zakomponovala i do Avengers. Prostě se to děje vmojíhlavě aurčuji pravidla arozhodla že si meze nekladu.

3. Ve Středozemi
Další mojí oblíbeností, která se promítla i do představ je fantasy. Především tedy Tolkien a jeho Středozem (opět Vás ujišťuji, že jsem skutečný milovník a ne jen holčina poblázněná do Orlanda Blooma). Někdy jsem elfka jindy přepracuji své mutantské já a stávám se Kožoměncem. Vymýšlím si nové příhody a výpravy, které je nutné podniknout na záchranu země. Někdy je představivost tak divoká až si říkám, abych neměla oplétačky s autorskými právy, ještě že nelze číst myšlenky. No, inu co je lepší než bláznivá a bezuzdně zběsilá představivost?

4. Rozhovory
Tohle je má nejnovější únikovka. Představuji si, že se prostě jen tak bavím se slavnými a významnými lidmi, pokládám jim otázky a říkám si co by mi asi odpověděli. A je mi jedno jestli jsou někteří z nich už po smrti, některé otázky prostě nechci nechat nezodpovězené, i kdyby to měla být jen smyšlená odpověď. Bavím se s nimi o všem možném i nemožném, záleží jen na tom jakou mám náladu a podle toho se mění i okolnosti setkání, mé otázky a hlavně odpovědi. Až si někdy říkám, že z nich dělám lepší lidi než pravděpodobně jsou. Teď mě tak napadá, jak to přijde, že v tom není žádná šelma? No inu co není může být, však jeden nikdy neví co se stane, až zase nebude moci usnout.


A co Vám pomáhá s usínám? Také si něco představujete? Co se Vám honí hlavou?

První setkání

17. ledna 2017 v 17:47 | Bridget |  Články na téma týdne
Po narození, když máte šťastné dětství, trvá dlouho, než poznáte smrt, nebo snad dokonce pochopíte co to je. Když jsem já byla malá, věděla jsem, že něco jako smrt existuje, ale nevnímala jsem jí, nepřemýšlela o ní, prostě pro mě neexistovala. Mé prví setkání se smrtí, na který si vzpomínám, proběhlo u babičky. Našla jsem ještěrku utopenou v mém kyblíčku, na písek, do nějž přes noc napršelo. Byla jsem tak dětsky naivní, že jsem běžela k rodičům a radostně jim oznámila, že v mém kyblíčku spinká ještěrka. Rodičům stačil jediný pohled, na ještěrku plovoucí bříškem nahoru, aby jim došlo, že tohle má do šlofíka pěkně daleko.
K další zkušenosti došlo, když se mi sestřenka pokoušela dokázat jak je kyslík důležitý k životu. Jako důkaz jí posloužil brouk, kterého zavřela do plastové krabičky od bonbónů. Nechtěla jsem, aby umřel a tak jsem ještě v noci prosila mamku ať zavolá babičce, aby šla do zahradního domku hledat broučka žalář. Oba tyto zážitky, ačkoli pro mě jako pro dítě byly strašné, mě nemohli přepravit na ty co měli teprve přijít.
Končila škola, když pes mých prarodičů dosáhl té fáze kdy se rozhoduje mezi milosrdným uspáním a týráním sobeckostí. Děda s babičkou sobečtí nejsou a nebyli ani tenkrát. A tak odešlo stvoření, které mě odmala hlídalo v kočárku a ze strachu o mé bezpečí ke mě nechtělo pustit pomalu ani mamku. Odešel pes kterého jsem krmila a dětskýma pracičkama mu z misky vybírala ty nejlepší granule, a ani ho chudáka nenechala v klidu najíst. Ztratila jsem psa, jehož venčením bych mohla strávit hodiny a ještě bych neměla dost. Brix byl krásný vlčák a byl taky pěkně vyčůraný, vzpomínám si jak, ke stáří když mu už prošlo všechno bez vyčinění,ukradl z grilu kuře aniž by se popálil, nebo ho někdo chytl při činu. Pochovali jsme ho na zahradě a dodnes za ním chodím.
Další setkání se smrtí už mě skutečně srazilo na kolena a probodlo skrz naskrz. Nejenže jsem byla starší, ale zároveň se poprvé jednalo o člověka. Moje úžasná babička podlehla rakovině plic. Čas od času se neubráníme myšlence co bude až tu ten nebo ten nebude, ale když tu pak skutečně není, hrůza na kterou jsme se zkoušeli připravit nelze ani slovy vyjádřit, je totiž mnohem horší a bolestivější. Víc a víc si uvědomuji, že smrt milované osoby není něco, na co by se dalo připravit. Skutečnost je totiž vždycky mnohem horší, zjišťuji to pokaždé když jdeme na hrob, nebo zapalujeme svíčku na babiččiny narozeniny.
Ptala jsem se proč si smrt vybírá ty nejlepší, pravda je, že když jdeme utrhnout květinu také chceme tu nejlepší ze všech.
Doufám že na dlouhý čas poslední bezprostřední setkání se smrtí bylo 9.7. 2016. Moc dobře vím, že to byla sobota. Umřel Louis, můj králík. Možná si říkáte, že to není tak hrozná ztráta. Ale je, je to hrozná ztráta. Nestydím se napsat, že byl mojí králičí láskou. Moje chlupatá koule štěstí. Pokaždé, když mi bylo smutno, jsem sledovala jak se cpe a jak se olizuje růžovoučkým jazýčkem a neubránila se úsměvu. Nejhorší je to uvažování, že jsem mu třeba nebyla dobrým majitelem. Co když jsem mohla něco udělat jinak? Co když jsem něco podělala? Jasně, veterinář řekl, že už byl starý, ale stejně, co když jsem mohla něco udělat jinak?
Občas, pozdě v noci když nemohu usnout, mě napadá strašná představa. Leží v provlhlé krabici, slezlé chlupy a je z něj potrava pro červy. Přesně proto, si ale vždycky snažím vybavit jen ty pěkné vzpomínky. Louis, moje hopkající štěstíčko a babička, usměvavá dáma se sklenkou červeného vína a rudou rtěnkou.

A té ještěrce a broučkovi se omlouvám, stejně jako všem co kdy mojí vinnou trpěli.

Láska není hřích

17. srpna 2016 v 18:33 | Bridget |  Články na téma týdne
Upřímně Vás prosím - žádná nanávist v komentářích, jsme přeci všichni lidé.

Změnit názor, je těžké. Svému názoru přizpůsobujeme své chování, jednání i komunikaci s okolím. Znám lidi, kteří si proto myslí, že změnit názor je jako přiznat, že jste se mýlili nebo chovali špatně. Já naopak myslím, že změnit názor může být chápáno i jako dospívání - zjistíte nové skutečnosti, nové informace a dokážete se jim přizpůsobit. Přiznáte, že měl pravdu někdo jiný a dokážete to unést, vypořádáte se s tím, když se v někom spletete a nesnažíte se to dětinsky ignorovat. Tak podle mě může vypadat dospívání pomocí změny názoru. Horší, ale je když si někdo za svým názorem stojí a to i přesto, že je to názor povrchní, plný předsudků. Jeden takový názor v naší společnosti panuje už dlouho - a to názor, že jiná sexuální orientace než heterosexualita je úchylná odchylka. No abychom si úplně nekřivdili, musím alespoň zmínit, že dnes už se minimálně v Evropě za homosexualitu na nucené práce neposílá a nehrozí Vám ani elektrošoky za účelem vyléčení téhle "strašlivé nemoci". Naopak se můžeme setkat s mnoha lidmi, kteří práva LGBT (komunita gayů, lesbiček, bisexuálů a transsexuálů) hájí. Můj názor je, že jsme si všichni rovni bez ohledu na pohlaví, barvu pleti nebo sexuální orientaci. Nechci Vás přesvědčovat, nechci Vás nutit změnit názor, chci Vám jen normálními snad i trochu logickými argumenty ukázat proč některé názory na homosexualitu panující ve společnosti jsou přehnané.

Homosexualita je proti přírodě. V dnešní době je málo věcí tak obtížných jako poznání co je a co není proti přírodě. Žijeme v době umělého oplodnění, v době interrupce, v době kdy umíme vypěstovat ucho na zádech krysy. Když se pokoušíme o nadzvukovou rychlost, když vytváříme umělou inteligenci a když chodíme po Měsíci, proč by měla být láska dvou lidí proti přírodě? Protože spolu nemohou mít děti? Tak v tom případě pak jsou proti přírodě i heterosexuální páry, kde je žena neplodná nebo muž impotentní. Proti přírodě by bylo, kdybychom si budoucí gay a lesby vypěstovali ve zkumavce nebo v květináči nebo třeba zase na zádech myši, ale oni - stejně jako my - byli počati a následně porozeni. Tak co je tedy vlastně proti přírodě? Nehledě na to, že příroda nevytváří nic, co by bylo proti ní samotné (až na člověka samotného, ale to byl jen omyl). Takže i láska, ze které nemůže vzejít kupa dětí má zde své místo i důvod pro bytí.

Stejnopohlavní páry nemohou vychovávat děti - vychovali by z nich zase jen gaye nebo lesbu. Zdá se mi, že toto tvrzení bylo vytvořeno jen, proto abychom se měli čím ohánět proti zákonu povolující dvěma mužům nebo ženám adopci dětí. Nechápu, proč by např. dvě maminky měli, na dítě které vychovávají a které se narodí jako budoucí heterosexuál, takový dopad aby z něj udělali např. lesbičku. A proč to nechápu? Protože když matka a otec vychovávají dítě, které je zase naopak budoucím gayem, skutečnost že žije v heterosexuální rodině, nic nemění na tom, že v dospělosti bude nacházet zalíbení v mužích. Takže když tahle "převýchova" nefunguje v jednom směru, nevidím jediný důvod, proč by měla v tom druhém fungovat. Nehledě na to, že bych mnohem raději viděla dítě ve šťastné rodině se dvěma tatínky/maminkami než ve zprávách slyšela, jak dětské domovy praskají ve švech, jak nestačí baby boxy a tak je rodiče nahrazují popelnicemi nebo jak přibývá případů týrání, zanedbávání a zneužívání dětí.

Povolení svateb stejného páru by bylo proti tradici. Je mi líto, ale dnešní generace neberou svatbu tak vážně jako naše babičky. Dříve bylo něco nepředstavitelně ostudného porodit dítě před svatbou. Dnes denně vídáme páry, co si řekli své ano až po dvou dětech. Denně vídáme páry, co si své ano neřekli nikdy.A tradičních svateb se spoustou příbuzných, házením rýže, rozbíjení talířů a nasazováním chomoutu už taky rapidně ubývá. Je možno vidět svatbu kam nejsou pozvaní rodiče, nebo probíhá jen za přítomnosti oddávajícího a oddávajících se. Případně se můžete oddat v kostýmech, např. konkrétně já jsem viděla fotky ze svatby, kde byli budoucí manželé převlečeni za Shreka a Fionu. Tak mi prosím netvrďte, že oddat dva muže či ženy jak tak hrozně proti tradicím až je to nemorální. Moc dobře si uvědomuju, že o svatbě v kostele si můžeme nechat leda tak zdát, ale v jiných městských institucích jako je např. radnice by to přeci takový problém být neměl, ne? Navíc, pokud jsem dobře informována, je naším občanským právem svobodně se zasnubovat a oddávat. Registrace nestačí, každý má mít právo na pořádnou svatbu.
Bůh je nenávidí! Nenávidí je Bůh, nebo Bible? Nenávidí je Bible, nebo lidé co ji psali? Proč by je Bůh měl nenávidět? Protože stvořil Adama a Evu a ne Adama a Edu? Nebylo nic jednoduššího než si do Bible napsat to co se hodí do krámu. Tím nechci říct, že by na začátku skutečně byli Adam a Eda, ale možná že na začátku byli tři páry, nebo byla na začátku jen spousta mikroorganismů a ne žádná žebra, jablka a hadi. Bůh přeci miluje všechny své děti. Láska mezi dvěma lidmi, bez ohledu na pohlaví, je pořád láskou, od kdy je tedy pro Boha láska hříchem? Bůh, přeci nenávidět nemůže, nenávist je až moc lidská vlastnost na to abychom ji sdíleli s Bohem. Jestliže Bůh oplývá lidskou vlastností, je tedy stejný jako řečtí bozi, částečně člověkem. A není to přesně to, co se nám křesťané snaží vymluvit? Nesnaží se, abychom věřili, že Bůh je víc než člověk? A neměl by tedy, být povznesený nad lidské malichernosti jako je nenávist? Nemyslím, že jestli Bůh je, že někoho odsuzuje a nenávidí kvůli lásce. Pokud ale křesťané stále trvají na tom, že jejich Bůh nenávidí, pak tedy omluvte mou smělost, ale jejich Bůh není Bohem a není tedy víc než člověk.

Kam dál